Představte si špionážní thriller. Účinkuje v něm charismatický miliardář, český stát, rakouská firma na kotle a turečtí politici. V zápletce hraje roli falšování vzorků uhlí, nenaplněné podnikatelské sny, pokus o státní puč a genocida Arménů. Zní to šíleně? To by se nemohlo stát? Vítejte v příběhu elektrárny Adularya. 

Světlíkovo impérium na vrcholu

Asi 50 kilometrů západně od turecké metropole Ankary se začala roku 2008 stavět tepelná elektrárna, která měla spalovat hnědé uhlí ze sousedního lomu. Krása projektu spočívala v jednoduchosti myšlenky – energeticky hladové Turecko si na rozdíl od EU neláme hlavu s rostoucími emisemi CO2  a díky blízkosti lomu a elektrárny odpadne v projektu logistika přepravování uhlí na velké vzdálenosti. Svět se ještě vzpamatovával z krize, když se Česká exportní banka (ČEB) rozhodla podpořit účast českého konsorcia (Ferrit, BTG Energy a Vítkovice Power Engineering) půjčkou 11 miliard korun tureckému holdingu Naksan, kterou jako garant kryla Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP).

Lídrem konsorcia a autorem koncepce elektrárny byla původně společnost BTG Energy, kterou ale po vyvolání auditu uvnitř konsorcia nahradily Vítkovice Power Engineering (VPE). Obě firmy spadaly pod skupinu Vítkovice Holding podnikatele Jana Světlíka, jehož impérium tehdy dosahovalo tržeb 20 miliard korun ročně. Turecká strana – holding Naksan – patřila k největším tureckým společnostem s velkými ambicemi. Co by se mohlo pokazit?

Zfalšované vzorky uhlí

Převzetím zakázky si na sebe manažeři VPE upletli větší bič, než očekávali. Problémy provázely už stavbu, kdy ČEB několikrát pozastavila financování projektu kvůli neplnění závazků tureckou stranou. Větší a zásadní rána pro projekt přišla tehdy, když se při zkušebním provozu zjistilo, že kotle elektrárny nejsou schopné spalovat uhlí ze sousedního dolu. Respektive při spalování uhlí s vysokým obsahem chloru dochází k tvorbě usazenin, které je nutno mechanicky rozbíjet. Trvalý provoz by navíc mohl kotle nevratně poškodit.

Následovalo očekávatelné přehazování „horkého bramboru“ – kdo za problém může. Původní obvinění směřovalo k rakouské firmě Andritz, která kotle vyrobila. Nakonec se ovšem ukázalo, že kotel byl navržen správně, ale pro spalování uhlí, jehož vzorky dodala turecká strana – a ty svým složením neodpovídaly uhlí ze sousedního dolu. Proč právě tento technický problém zřejmě zlomil projektu vaz? Zadaná studie firmy Škoda Praha ukázala, že upravit elektrárnu by znamenalo nalít do projektu další miliardy korun. Půl roku po odstavení elektrárny z provozu došlo v Turecku k dodnes nevysvětlenému pokusu o puč, po kterém byla společnost Naksan de facto znárodněna a další jednání o osudu elektrárny závisejí na tureckém státu a politicích.

Jak ošidná taková jednání budou, ukázalo mimo jiné zrušení setkání nejvyšších politických představitelů, které bylo naplánováno již v roce 2017. To nakonec odpadlo kvůli usnesení Poslanecké sněmovny, které odsoudilo tureckou genocidu Arménů spáchanou za první světové války. Turecko svou vinu za tuto událost dodnes odmítá a její uznání na Turky působí jako červený hadr na býka. Projekt, který se již topil ve finančních i technických problémech, tak ještě musel začít brát ohled na city turecké politické reprezentace, která se ho snaží využít k nátlaku na českou stranu.

Konec obřích úvěrů?

Konec už dost šíleného příběhu je stále ještě otevřený. Turecký státní fond TMFS, který je po zestátnění jediným majitelem, se snažil projekt už třikrát prodat, ale pokaždé neúspěšně. V září letošního roku po návštěvě premiéra Babiše se objevily spekulace, že by mohl elektrárnu i důl převzít český stát. To ovšem přináší jen další otázky – co by si s elektrárnou a dolem počal? Buď by musel začít shánět kupce, ale není jasné, proč by v tom měl být úspěšnější než turecký státní fond, který se o totéž pokoušel už třikrát. Druhou možností je, že se provozu dolu a elektrárny ujme ČEZ nebo ČPP Transgas. To by znamenalo dolití několika miliard do projektu z české státní kasy, což by ale zúčastněným stěží přineslo politický kapitál.

Už teď hmatatelným důsledkem je, že se stát z tohoto kolosálního průšvihu snaží vyvodit nějaké poučení. Nově tak EGAP nebude moci pojišťovat úvěry poskytované ČEB, ale pouze komerčními bankami. Účelem je zabránit přehazování zodpovědnosti za neúspěšné projekty mezi představenstvy EGAP a ČEB. Exportní banka navíc příště nemá poskytovat tak velké úvěry, namísto toho by se měla podílet na syndikovaných úvěrech (úvěry poskytované skupinou bank) se zapojením komerčních subjektů. Tím má dojít k zabránění mnohamiliardových černých děr, jakou se stala právě Adularya.

Třetí linií příběhu, které si všimne bystrý pozorovatel, je určitá mediální kouřová clona, která kolem celého příběhu panuje. Insiderům na energetickém trhu je dobře známé, jak důležité jsou v českém energobyznysu politické kontakty. Pokud máte politické krytí, vytáhnou za vás kaštany z ohně politici velmi ochotně a rádi. Podnikatel Jan Světlík, jehož skupina i kvůli nepovedenému projektu Adularya později skončila v insolvenci, je znám svými dobrými kontakty s prezidentem, od kterého dostal roku 2013 vyznamenání Za zásluhy. Energetický byznys je v každé zemi něčím na pomezí soukromé a veřejné sféry, protože finančně nákladné projekty často potřebují státní subvenci. Na zamýšlení ovšem zůstává, proč některé závazky přebírá stát tak ochotně – a zda je to v zájmu českých daňových poplatníků.

Štítky: Názorseznam

Komentáře

0 komentářů ke článku "undefined"

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *