Bude mít Čína i nadále přístup k výhodné venezuelské ropě?

Když v roce 1999 přišel k moci ve Venezuele Hugo Chávez, země si v rámci nacionalizační kampaně vytyčila vytlačit americké ropné společnosti z ropného sektoru. Vznikl tak prostor pro nové hráče, který velice šikovně využila Čína. Po nedávném násilném zadržení Nicolase Madura je však postavení čínských společností ve Venezuele na vážkách. Otázkou zůstává, zda Spojené státy, které si uplatňují moc nad venezuelskými ropnými poli, budou nyní házet čínským společnostem klacky pod nohy.

Na začátku milénia se Venezuela stala první hispánskou zemí, která uzavřela s Čínou „strategické rozvojové partnerství“. Tato forma spolupráce byla navíc o necelých patnáct let později povýšena na „komplexní strategické partnerství“ a zahrnuje téměř 800 investičních projektů ve Venezuele, které byly financovány výlučně Čínou. Jednalo se zejména o projekty týkající se infrastruktury, ropy, těžby, lehkého průmyslu a montáže.

Venezuela tak Číně do dnešního dne splácí poměrně velkou částku a převzetí venezuelského vývozu ropy Amerikou vedlo k přesměrování dodávek ropy, které byly určeny ke splácení dluhu vůči Číně. Odhady, kolik přesně Venezuela Číně dluží, jsou pouze spekulativního charakteru. Celkově se však mluví o tom, že tento dluh by v současnosti mohl činit 10 až 15 miliard dolarů.

Dle informací si čínské státní ropné společnosti nárokují více než 4 miliardy barelů venezuelské ropy, v porovnání s Chevronem, s jedinou americkou ropnou společností působící ve Venezuele , se jedná téměř o pětinásobek. Prostřednictvím dohod o těžbě, finanční pomoci a dalších forem spolupráce si Peking dlouhodobě zajistil obrovský vliv ve Venezuele. Nyní však může Trumpova administrativa zamíchat karty a pokusit se oslabit postavení Číny.

Čínští producenti rozšířili své nároky v důsledku venezuelské nacionalizační kampaně, která vyhnala společnosti Exxon Mobil a ConocoPhillips. Čína se rychle stala finančníkem, dodavatelem vybavení a politickým partnerem v tom, co Caracas nazval „železným bratrstvem“, které ji až dosud chránilo před tlakem USA.

Co na to Trump?

Po svržení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura prosazuje prezident Trump narativ, který podporuje Čínu, aby i nadále pokračovala v nákupu venezuelské ropy. Je v tom však malý háček – Amerika chce Peking přimět, aby za venezuelskou ropu začal platit tržní ceny.

Vzhledem k tomu, že v posledních letech takřka celý vyprodukovaný objem venezuelské ropy putoval do Číny, a to převážně na černém trhu, s výraznou slevou oproti světovým cenám, se Trumpův narativ zdá být neslučitelný s realitou.

Jak se Spojené státy postaví k přítomnosti Číny ve venezuelském ropném průmyslu, zatím není známo. Bílý dům a ministerstvo energetiky se odmítly vyjádřit k čínské těžbě ropy ve Venezuele.

Vyjádření čínské ambasády ale naznačuje, že asijský hegemón se nehodlá vzdát svého postavení ve Venezuele. Dle výroků mluvčího se čínská aktiva ve Venezuele řídí mezinárodním právem a jsou prospěšná pro obě země.

"Čína přijme všechna nezbytná opatření k ochraně svých legitimních práv a zájmů ve Venezuele,“ uvedl mluvčí.

V souvislosti s přítomností Číny ve Venezuele tento měsíc se nechal slyšet ministr zahraničí Marco Rubio, když řekl, že přítomnost Číny ve Venezuele představuje pro Ameriku "obrovské strategické riziko, které se nenachází na druhém konci světa, ani na jiném kontinentu, ale na stejné polokouli".

Bezpečnostní strategie vytlačení Pekingu z regionu však může narazit na několik překážek. Pokud bude chtít prezident Trump oživit venezuelskou ekonomiku, která je závislá na ropě, bude muset s Čínou nepochybně do jisté míry spolupracovat. Dále se Trump také snaží udržet poměrně stabilní vztahy s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem, což může narušit nebo zjemnit americkou agresivní rétoriku vůči čínským ropným společnostem ve Venezuele.

Je nutné dodat, že americké ropné společnosti se do těžby ropy ve Venezuele moc nehrnou. Nejvyšší představitelé těchto společností se nedávno potkali s prezidentem Trumpem, aby prodiskutovali investice v řádu 100 miliard dolarů na obnovu venezuelského ropného odvětví. Generální ředitel Exxonu Darren Woods  však Venezuelu mezitím označil za „neinvestovatelnou“.

Jak se Čína dostala k venezuelské ropě?

Psal se rok 2007 a Čína intenzivně hledala způsob, jak zabezpečit svou poptávku po ropě. Čínská ekonomika byla v té době v plném rozmachu a směřovala k tomu, aby se stala světovou jedničkou ve spotřebě energie. V tom samém roce probíhala ve Venezuele nacionalizace ropného sektoru. Když však americké společnosti ConocoPhillips a Exxon odmítly postoupit kontrolu nad poli, která vybudovaly, Peking se chopil příležitosti a koupil je.

Poté, co společnost Exxon opustila své aktivity v oblasti Orinoco Belt poblíž Amazonky, se státní společnost China National Petroleum spojila s venezuelskou státní společností Petróleos de Venezuela (PdVSA) jako menšinový partner v podniku známém jako Sinovensa, který je nyní největší čínskou výrobní základnou ve Venezuele. Další velká čínská společnost, Sinopec, získala pobřežní pozemky v zálivu Paria, poblíž místa, kde působila společnost ConocoPhillips.

Navzdory čínským nárokům na ropu zůstává Čína ve Venezuele ve srovnání s Chevronem malým producentem. Ten produkuje přibližně 15 % venezuelské produkce ropy, která činí méně než 1 milion barelů denně. Některé klíčové čínské podíly jsou dokonce neaktivní, což ilustruje nefunkčnost kontrolního akcionáře PdVSA pod Madurovým vedením, která vedla k poklesu denní produkce z více než 3 milionů barelů denně v 90. letech.

Před únosem Madura byla Čína nepřímým dovozcem více než 80 % venezuelského vývozu ropy a profitovala z neporovnatelně nízkých cen, protože sankce uvalené na Venezuelu výrazně omezily možnost její spolupráce s jinými zeměmi. Po ovládnutí venezuelského ropného sektoru Amerikou tedy zůstává otázkou, zda se čínské společnosti vzchopí a budou ochotné přistoupit na Trumpovy podmínky.