„Už nyní lze ale konstatovat, že Vattenfall rozhodně jako vítěz neodchází. Celý prodej beru spíše jako vynucené politické rozhodnutí než úplně racionální krok. Vždyť Vattenfall prodal svá uhelná aktiva přesně v okamžiku historicky nejnižších cen uhlí a elektřiny v regionu,“ říká k prodeji německých uhelných aktiv Vattenfallu společnosti EPH investor a analytik Michal Šnobr.

V první části rozsáhlého rozhovoru jsme Michala Šnobra vyzpovídali na téma prodeje uhelných aktiv Vattenfallu a směřování společnosti EPH.

Na začátku se vraťme k jedné z ostře sledovaných událostí posledních týdnů, když EPH koupil aktiva Vattenfallu. Očekával jste tento výsledek?

Nebudu nijak tajit, že jsem favorizoval spojení německé STEAG a australské investiční banky Macquarie. Spojení těchto subjektů mi dávalo logiku a vnitřně splňovalo vše, co bylo možné pro uhelná aktiva Vattenfall chtít: Německý subjekt, ovládaný místními municipalitami tj. pod politickou kontrolou a k tomu podpora silné finanční skupiny se zkušenostmi z velkých investic v regionu nejen v energetice. Velké energetiky jsou v Německu v rozkladu a uhelná energetika se dostává do úzkých. Čekal jsem, že zde bude snaha o „místní-německou“ kontrolu budoucího a již nezvratného „phase out“ uhelné energetiky spojené s citlivými politickými a sociálními aspekty. V tomto jsem se mýlil, i když i EPH má skrze Mibrag v regionu a Německu svou základnu a ta podmínku nějaké místní angažovanosti také splňuje.

Nicméně zdá se, že jsem znovu podcenil mimořádné zákulisní vyjednávací schopnosti šéfa EPH Daniela Křetínského. V případě Slovenských elektráren jsem nevěřil, že podíl od Enel může převzít kdokoli jiný než slovenský stát. Vždyť rozumná ekonomika Slovenských elektráren je postavena jen a pouze na nějaké státem garantované formě podpory pro dostavovanou JE Mochovce. Přes mé předpoklady je ale výsledkem situace, kdy karty do hry má s minimálním rizikem EPH, ač je mohla mít slovenská vláda. V Německu se rozhodujícím momentem pravděpodobně stala australská investiční skupina  Macquarie. Není asi náhodou, že jejich původní partner STEAG ze souboje o aktiva Vattenfall v zásadě ve finále odstoupil a pár týdnů po té, bylo oznámeno, že subjektem dlouho vyjednávajícím o vstupu do infrastrukturní části EPH jsou právě australští Macquarie. Pokud tomu tak bylo, tak se tomu také říká: Dvě mouchy jednou ranou a v tomto směru je potřeba znovu před EPH smeknout.

Překvapením při oznámení transakce bylo, že předmětem prodeje nakonec nebyly vodní elektrárny Vattenfallu, které např. Daniel Beneš viděl jako výrazný benefit. Odešel nakonec Vattenfall jako vítěz, když si ponechal vodní elektrárny a zbavil se jedněch z „nejšpinavějších“ zdrojů v EU?

Nejdříve je nutné dodat, že obchod ještě definitivně není hotov. Chybí souhlasy antimonopolních orgánů a tuším, že i finální rozhodnutí švédské vlády, která se nyní rozpadá. Už nyní lze ale konstatovat, že Vattenfall rozhodně jako vítěz neodchází. Celý prodej beru spíše jako vynucené politické rozhodnutí než úplně racionální krok. Vždyť Vattenfall prodal svá uhelná aktiva přesně v okamžiku historicky nejnižších cen uhlí a elektřiny v regionu. Nicméně nelze vzhledem k turbulencím, které se dají čekat v evropské energetice (viz níže o trhu EU ETS) nebo po volbách v rozkolísané německé politice není ani vyloučené, že se Vattenfall zbavil „horké brambory“ na poslední chvilku.

Naopak vodní elektrárny, které Vattenfall EPH neprodal, mají stejně jako další OZE v Německu vysokou cenu a tu neztrácejí. Pokud by se Vattenfall v budoucnu rozhodl tyto aktiva prodat, najde kupce bez velkých problémů a stále za velmi vysokou cenu. Vždy jsem spojení uhlí a vody v prodejním procesu vnímal jako snahu „vyšperkovat“ špinavý výprodej a přitáhnout i bohaté kupce ze sektoru energetiky. To se Vattenfall minimálně v případě ČEZ povedlo.

Největší německá hnědouhelná elektrárna Jänschwalde s instalovaným výkonem 3 000 MW
Největší německá hnědouhelná elektrárna Jänschwalde s instalovaným výkonem 3 000 MW. Zdroj: powerplants.vattenfall.com

Koupě německých aktiv se zdá zatím jako jedna z těch rizikovějších zejména kvůli výrazné podpoře čisté energetiky mezi samotným obyvatelstvem. Dospěla energetika Německa již do té fáze, že se s prosazováním čisté energetiky „za každou cenu“ musí přestat a zaměří se spíš na stabilní zdroje?

Riziko spojené s energetickými aktivy v Německu tu nepochybně je. Jen se podívejte, jak obrovskou hodnotu a jak rychle byli a nadále jsou němečtí politici ochotni obětovat na oltář Energiewende a záměru odstavit jaderné elektrárny. Destabilizují svůj energetický trh, doslova vymazali většinu hodnoty domácích energetik, ve své době největších německých firem s globálními zájmy. Chystají se odstavit funkční jaderné elektrárny, které v jiným zemích budou fungovat ještě desítky let. Čekají je vynucené obrovské investice do urychlené přeměny vlastní přenosové soustavy.  Přesto nepochybuji, že Energiewende a odstavení jádra budou dotaženy do konce a nakonec v dlouhodobém horizontu nebudou neúspěšné.  Další obětí této politiky bude uhlí, to je zřejmé. Jediné o co jde, je jak rychle a za jakých podmínek to přijde.

V Evropě je jen jeden národ, který si díky svému bohatství a moci může dovolit předřadit ideologii před krátkodobou a střednědobou ekonomickou výhodnost. Předřadit národní zájem nad zájmem Evropy jako celku. Tím národem jsou Němci a v energetice se to děje. Když budou podmínky a bude politický zájem, zmizí uhelná aktiva z Východního Německa rychleji, než si nyní dovedeme představit. V tom jsou Němci jiní než zbytek Evropy.

Rizikem je vývoj emisí CO2 v Německu a nefunkční evropský trh s emisemi EU ETS. To je pro Německo problém. Emise neklesají a ani to nevypadá, že by Němci splnili vlastní cíl do roku 2020 snížit emise o 40%. Osobně si dokáži například představit, že pokud Němci nebudou chtít v boji s klimatickými změnami ztratit tvář, mohou poměrně rychle dojít k jednoduchému a racionálnímu řešení této situace.  To by spočívalo v rychlém snížení emisí oddálením definitivního uzavření posledních jaderných elektráren a naopak rychlejší zavírání těch uhelných. Nakonec v tomto směru Němci v minulosti už předvedli několik kotrmelců a v roce 2017 jsou před námi další volby.

Emisní kontext výše zmíněného obchodu potvrdil i dodatečný obchod mezi EPH a Vattenfall, kterým EPH nakoupilo zajištěné povolenky a elektřinu do roku 2019 právě od Vattenfall. Tento obchod nebyl součástí koupě uhelných aktiv a následně zcela jistě nebyl „zadarmo“. V tomto směru tahal za delší konec Vattenfall.

Společnost EPH v Evropě razí poměrně svéráznou strategii nákupu aktiv, kterých se ostatní zbavují. Je to strategie, na kterou byste si v současném evropském kontextu vsadil?

Minimálně jde o zajímavou strategii, kterou umožnila doba. Levné peníze, nízká inflace, propad cen komodit a nekoordinované veletoče v evropské energetice. Jde o cestu relativně velmi levně získat v energetice velký výkon a zahrát si velkou hru. Je to pokus jak rychle a za „málo peněz“ zkusit „velkou muziku“, což je jistě mimořádně lákavé. Nakonec právě obdobnými obchody se mnozí významní finančníci v minulosti proslavili, když šli proti trendu. Rizika tu ale nepochybně jsou. Asi ne fatální, ale hrozí, že EPH bude odsouzeno provozovat špinavá aktiva, kterých se jiní z důvodu reputace štítí, bez větších finančních efektů. Vše ukáže ale až čas. Hra s politiky a jejich regulacemi a zásahy do energetiky je ošemetná záležitost.

Ve Velké Británii EPH dostala na starou uhelnou elektrárnu Eggborough důležitý kontrakt od správce sítě National Grid. Je to něco, na co EPH sází i v případě německých elektráren? Předpokládáte, obdobný scénář vývoje i v Německu?

Z kontextu vyjádření EPH, které jsem zachytil, to opravdu takto vypadá a dává to smysl. Británie je ale v tomto směru výjimkou. Je to trh, kde výrobní kapacity chybí a budou chybět. Staré zdroje, které se připravují na odstavení, nemají zatím dostatečnou náhradu. Německo a náš region je jiný případ. Trh s elektřinou tady trpí kromě jiného i výraznou nadkapacitou. Tedy úspěch a neúspěch této politiky může být v jednotlivých částech Evropy hodně rozdílný.

Já jako akcionář ČEZ se jen děsím, aby se stejnou cestou nevydal státní ČEZ. Tahle společnost, tak jak je řízena a jakým způsobem v ní uplatňuje vlastnická práva stát, jak funguje dozorčí rada a motivace a odpovědnost managementu, jak fungují rozhodovací procesy, zjednodušeně řečeno na něco obdobného nemá. Její chvíle v nově formované evropské energetice teprve přijdou a na to by měla být připravena v té nejlepší kondici a ideální struktuře. To se ČEZ daří a já jsem rád, že nakonec zvítězil rozum a ČEZ ze soutěže o aktiva Vattenfall odstoupil.

Kde vidíte největší rizika těchto nákupů? Jak velký vliv v tomto ohledu přisuzujete EU ETS i vzhledem k tomu, že se EPH stane jedním z největších producentů CO2 v systému EU ETS?

Už jsem o tom mluvil. Riziko EU ETS je zásadní a mám pocit, že z pohledu uhelné energetiky je obecně dost podceňované. Těžba uhlí a speciálně ta lokální (hnědouhelná) hodně spoléhá na sociální aspekt tohoto byznysu. Většinou jde o největší zaměstnavatele v regionu. Nicméně ani to do budoucna tento byznys dle mého nezachrání. Ať si o EU ETS myslíme dnes cokoli, nakonec fungovat bude. Podstatně vyšší cena povolenky nebo nějaká forma emisní daně na podstatně vyšší úrovni než je dnes pomůže k rychlému „přepnutí“ části klasické energetiky z uhlí na plyn.

Jsem přesvědčen, že budoucí evropský model energetického mixu v převažující míře bude následující:  OZE + plyn doplněné schopností skladovat elektřinu + ještě dlouho stávající jaderná energetika. Na stavbu nových jaderných elektráren této generace už v Evropě nevěřím.  Uhelných elektráren bude ubývat a nyní se hraje o to, jak rychle půjde v Evropě ze hry ven. V delším horizontu se udrží v provozu jen ty nejmodernější, otázkou je za jakých provozních a ekonomických podmínek.

V druhém díle rozhovoru budeme pokračovat na téma EU ETS.

Komentáře

0 komentářů ke článku "undefined"

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *