Může se Norsko stát evropskou "zelenou baterií"?
„Zelená baterie“. Doslova tento výraz je spojován s budoucností Norska ve vztahu k Evropě. Především Maroši Ševčovičovi, stojícímu v čele Energetické unie, se zamlouvá nápad využití Norska pro ukládání přebytečné energie z obnovitelných zdrojů v okolních zemích a poskytování spolehlivé „čisté“ energie z norských vodních elektráren.
Norsko je schopné dodat elektřinu „když slunce nesvítí a vítr nefouká, v době, kdy Evropa potřebuje rychle obrovské objemy,“ řekl norský energetický ministr Tord Lien.
Nápad vytvořit z Norska „zelenou baterii“ se zamlouvá místopředsedovi Evropské komise odpovědnému za Energetickou unii Maroši Ševčovičovi.
„Norsko, navzdory obrovským fosilním rezervám, rozvíjí své obnovitelné zdroje a kapacity pro skladování energie velmi působivě,“ řekl Šefčovič.
Norsko je jedním z předních světových výrobců elektřiny z vodních elektráren, které jsou schopny pokrýt téměř veškerou norskou spotřebu elektřiny díky využití velkého počtu jezer a ledovců v zemi. To umožňuje Norsku exportovat téměř veškerou produkci ropy a zemního plynu.
Norsko má více než 900 vodních elektráren, které poskytují zhruba 95 % elektřiny země (96,1 % v roce 2013), a údajně může produkovat z těchto zdrojů ještě více.
„Omezujeme svou produkci, můžeme zvýšit svou schopnost produkovat velké množství (elektřiny) v krátkém čase,“ řekl Christian Wilhelm Rynning-Tønnesen, generální ředitel norské státní vodní společnost Statkraft.
Přeshraniční propojení
Kritickým prvkem idey je dostat norskou elektřinu do dalších částí Evropy. To vyžaduje nákladné podmořské kabely umožňující přenášet elektřinu tam a zpět podle potřeby.
Do roku 2020 je v plánu propojení s Německem prostřednictvím HVDC kabelového vedení NordLink za 1,5-2 miliardy euro a do roku 2021 s Velkou Británii prostřednictvím NSN Link za 2 miliardy euro. Norsko by mohly navíc podle Rynning-Tønnesena snadno vytvořit více kabelových propojení.
„Všechny projekty spojující Norsko s evropskými zeměmi prostřednictvím obousměrných propojení skutečně přináší užitek všem,“ řekl Šefčovič.
Šefčovič řekl, že nápad vytvořit z Norska „zelenou baterii“ je důležitým prvkem tzv. North Sea Offshore Grid Initiative, což je projekt zahrnující 10 zemí, jehož cílem je vyvinout offshore elektrickou síť spojující větrné elektrárny a další obnovitelné zdroje energie v okolí Severního moře.
Nadšení poněkud krotí norský ministr energetiky Tord Lien.
„Neztotožňuji se s výrazem ‚zelená baterie‘, protože to vytváří obraz Norska dodávajícího energii Evropě. Nazval bych to ‚kapacitním společníkem‘. … Přiznejme si to, máme obrovské zásoby plynu, obrovské množství vodní energie, ale nemůžeme sami zásobovat elektřinou Evropu,“ tvrdí Lien.
Norsko již nyní pomáhá okolním zemím
Norsko exportuje elektřinu z vodních elektráren do Nizozemska a pomáhá stabilizovat soustavy Švédska a Finska importováním elektřiny z intermitentních obnovitelných zdrojů, jako jsou větrné a solární elektrárny, a dodáváním elektřiny z předvídatelných vodních elektráren. Podobný plán na výměnu obnovitelné energie by měl být v průběhu 5 let funkční i s Německem a Spojeným královstvím.
Nejužší spolupráce prozatím probíhá s Dánskem, zemí, která ve velké míře spoléhá na větrnou energii. Díky tomu může Dánsko pokrývat obnovitelnými zdroji energie asi 40 % svých potřeb elektřiny.
„Je zřejmé, že dánský systém by s takovým množstvím větrných elektráren a velmi malým základním zatížením nebyl schopen fungovat bez vodní energie,“ říká Auke Lont, generální ředitel Statnett, státem vlastněného provozovatele norské přenosové soustavy.
Mohlo by vás zajímat:
Tento článek mi připomněl jedno setkání, kterého jsem se zúčastnil před pěti lety. Bylo to v době těsně po havárii ve Fukušimě, kdy německá kancléřka zastavila, v té době zatím na přechodnou dobu, provoz o sedmi nejstarších jaderných bloků a rozhodovalo se o návratu k původní verzi Energiewende, tedy úplnému odstavení těchto bloků a odstavení i těch dalších podle prvotního scénáře. Kancléřka ustavila několik komisí, které měly posoudit dopady tohoto kroku. Jednou z nich byla komise německé akademie věd Leopoldiny. A ta požádala představitele ostatních akademií věd v Evropě o konzultaci mezinárodních dopadů této akce. Evropské akademie mají svoji energetickou komisi EASAC. Představitelé různých zemí se tak setkali na Frankfurtském letišti na jednodenní konzultaci s představiteli německé Leopoldiny. Pro mě to bylo velice zajímavé nejen z důvodů samotného jednání, ale třeba i proto, že jsem se měl možnost osobně setkat s Davidem MacKayem, který zde zastupoval britskou akademii věd (mám tak podepsaný výtisk knihy od člověka, kterého si nesmírně vážím a který už bohužel není mezi námi).
A nyní, proč o tom píši zde. V průběhu jednání jsme se všichni shodli, že Německo má dostatek fosilních kapacit, aby situaci jak v oblasti výkonu tak i produkce bez problémů zvládlo. Stejně tak má rozestavěno a v plánu dostatečný počet fosilních kapacit, aby následně mohlo uskutečnit i původně plánovaný scénář Energiewende. Naopak velmi skeptická byla velká část zahraničních účastníků k možnostem výstavby potřebných linií ze severu na jih a příslušných časových horizontů, které dominantně ovlivňují možnosti náhrady alespoň části elektřiny na průmyslovém jihu větrnou elektřinou ze severu. A sousedé Německa hlavně na východě vyjadřovali obavy z přetěžování svých sítí přetoky.
Ještě větší obavy však byly kolem toho, jak bude Německo schopno snižovat v takovém případě produkci CO2 a řešit zásobování elektřinou v době kdy nefouká a nesvítí a naopak řešit nadprodukci v době ideálních povětrnostních podmínek.
Odpověď německých kolegů z Leopoldiny byla, že se využije Norsko jako evropský (korektnější vyjádření pro německý) akumulátor (baterie). Tam jsem tuto myšlenku zaznamenal v takové silné a reálné podobě vyjádřenu poprvé. Dodnes si vzpomínám, jak z toho byl norský představitel docela vyděšený, že se u Norska uvažuje o jeho přeměně na obrovský akumulátor energie bez konzultace s jeho představiteli. Ono to totiž znamená nejen stavbu nových přehrad, které pochopitelně mění podobu norských fjordů a přírody. Ale hlavně stavba obrovského množství vedení (určitě ne podzemních :-)), které svedou elektřinu z jednotlivých přehrad po celém Norsku do pár míst, kde budou začínat podmořské kabely do Německa a dalších míst Evropy. A právě norský představitel se hodně ohradil proti tomu, aby se příroda jeho krajiny takto zdevastovala.
Nyní tak pozoruji, že přání Německa se nyní stává přáním Evropy a Norsko tomu zadrátování, kterého se norský kolega tak polekal, nakonec neujde.
Uvedu ještě jednu okolnost, která vystihuje nejen tehdejší diskuze okolo Energiewende. Celou dobu němečtí kolegové vyzvedávali to, jak přechod od jádra k OZE vede k decentralizaci energetiky a přiblížení zdrojů ke spotřebiteli. Když jsme se jich ptali na to, jak přispívá decentralizaci to, když se jaderné bloky v Bavorsku, které prozatím bavorským továrnám elektřinu dodávají, nahradí větrníky na severu Německa a vodními zdroji z Norska, nedostali jsme z nich žádné kloudné odpovědi.
Na závěr jen odkaz na článeček, který jsem psal v té době a částečně se i situace v Německu a popsaných jednání týká: http://www.osel.cz/5700-jak-ovlivni-fukusima-elektroenergetiku-v-evrope.html .
Tomu se nedá říci jinak než zachvat grafomana. Co bylo před 5 lety je dnes irelevantní. HVDC z Německa a ze Skotska jsou už fakticky s Nory domluvená a stavět se začnou. Jejich výhodou je, že na dně mořském je minimum NIMBY.
Jedna velká baterie Evropy už dlouho existuje, je to Švýcarsko se svými přečerpávajícími elektrárnami. Když jsem se jich na to ptal už před 25 lety, tak mi vysvětlili jak je to pro ně výhodné. Kupujeme skoro zadarmo noční elektřinu z JE ve Francii a pak jim ji desetkrát dráž prodáme, říkali mě.
No a Norové budou taky rádi vydělávat, zvlášť až jim začne klesat těžba ropy.
Jinak Švýcarsko je pro mě vzorem ekologie, Švýcarští zelení jsou velmi konzervativní ekologové, podobně jako byl můj strýc na svém bezodpadovém hospodářství v Polabí. Ve Švýcarsku jsou přečerpávačky a lyžařské vleky všude ale s přírodou je zacházeno citlivě, nestaví tam žádná betonová monstra lyžařských středisek jako Francouzi, nevím jak funguje jejich systém který zachovává stará horská stavení v chodu (a navíc sloužící i pro turisty), ale funguje jim to.
Takže myslím že se Norové bát nemusí, že si nádherné fjordy mezi Narvikem a Trondhaimem (rád na tu cestu vzpomínám) poničí, vše se nechá dělat v souladu se zájmy místních lidí a přírody (jen tam nesmíte nechat řádit cizí anonymní kapitál).
Komentáře v diskuzi mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud ještě účet nemáte, je možné si jej vytvořit na stránce registrace. Pokud již účet máte, přihlaste se do něj níže.
V uživatelské sekci pak můžete najít poslední vaše komentáře.
Přihlásit se