Jadernou fúzi ještě čeká trnitá cesta. Už ale vytvořila nový obor ekonomiky

HLAS PRO FÚZI OD „DR. ZHOUBA“

Americký ekonom Nouriel Roubini si před necelými dvěma desetiletími vysloužil přezdívku „Dr. Doom“, tedy „Dr. Zhouba“, když předpověděl poslední velkou finanční krizi. Loni už se objevilo jiné přízvisko – „Dr. Boom“, když jeho varování před recesí vystřídala očekávání investičního boomu ve Spojených státech. Navzdory politice Donalda Trumpa, která vyhlídky boomu naopak oslabuje.

Tahounem investic se má kromě umělé inteligence podle Roubiniho stát také energetická revoluce. Ekonom považuje za klíčový právě technologický průlom v oboru jaderné fúze. A nutno dodat, že pomalu každé Roubiniho slovo sleduje nejen celý Wall Street, ale také finančníci z dalších koutů světa. Klíčovou roli v podpoře fúze přitom hraje americký Big Tech, často ve spojení s velkými energetickými firmami. Vyhlíží stoupající poptávku po elektřině od umělé inteligence a datových center. Zmiňovanou firmu TAE Technologies podpořil Google společně s ropným gigantem Chevron i finančníky z Goldman Sachs.

Nejde přitom jenom o ekonomické ambice. V Americe přemýšlejí také o globálním souboji technologií a geopolitice. Kdo první dosáhne výroby energie z fúze, získá obrovskou výhodu. Ambice globálních mocností ostatně ukazuje i výčet partnerů projektu ITER – kromě Evropské unie, USA, Japonska, Jižní Koreje a Indie jsou mezi nimi Čína a Rusko, které nevyřadily ani mezinárodní sankce v době jeho agrese na Ukrajině. Všechny tyto země mají i své vlastní projekty a obavy vyvolává zvláště Čína, která už utekla svým konkurentům v různých technologiích. Čínský tokamak EAST se může pochlubit řadou úspěchů a v Pekingu si hodně slibují i od dalšího rozestavěného fúzního reaktoru BEST.

JITRNICE, JAKÉ SVĚT NEVIDĚL?

Velké americké technologické firmy se rozhodly vývoj fúzní energetiky podpořit také velmi inovátorským způsobem, nad kterým mnozí pozorovatelé nechápavě kroutí hlavou. V době, kdy stále není jasné, za jak dlouho bude možné díky nové technologii vyrábět elektřinu v masovém měřítku a jaký koncept reaktoru nakonec v konkurenci různých typů převáží, začaly firmy jako Microsoft a Google uzavírat dohody o výkupu budoucí fúzní energie. S podobnými smlouvami americký Big Tech ostatně přichází i v oboru klasické jaderné energetiky – s developery malých modulárních reaktorů, které vizionáři považují za další nadějnou technologii.

První dohodu o výkupu energie z jaderné fúze sjednal Microsoft v roce 2023 se společností Helion Energy, která už zahájila výstavbu první fúzní elektrárny Orion ve státu Washington. Hodlá tak přejít od experimentálních reaktorů ke zdroji, který už bude energii reálně vyrábět. Helion zatím plánuje, že dodá elektřinu do sítě už v roce 2028. Google zase podepsal dohodu s další americkou firmou Commonwealth Fusion Systems (CFS), jejíž elektrárna má najet na začátku třicátých let.

Podle Slavomíra Entlera z pražského Ústavu fyziky plazmatu patří CFS vedle německé Proxima Fusion mezi firmy, které ve svém oboru vynikají nejvíce. Jak Entler upozornil v článku pro web Vedavyzkum.cz, americká CFS vznikla jako spin-off proslulého Massachusettského technologického institutu, zatímco Proxima jako spin-off Ústavu fyziky plazmatu Maxe Plancka.

Slavomír Entler zároveň varuje před fyzikálně neuskutečnitelnými vizemi, ve kterých hraje hlavní roli přesvědčivost autorů. Extrémem jsou podle něj právě smlouvy o prodeji budoucí elektřiny vyrobené z jaderné fúze a v této souvislosti konkrétně zmiňuje dohodu Microsoft-Helion. Big Tech tak zřejmě vyvolává přehnaná očekávání, na druhé straně asi příliš nespoléhá na to, že jeho partneři své časové scénáře opravdu naplní.

POMALÁ EVROPA?

Jiný úhel pohledu na „americké způsoby“ nabídla výzkumnice Anda Bologa z Centra pro analýzu evropské politiky (CEPA), která se podílí na programu s názvem Tech Policy Program. Evropský přístup označuje za příliš opatrný – pokud EU spustí první demonstrační elektrárnu až někdy ve 40. letech, jak to zatím vypadalo, elektřina z fúzních zdrojů se dostane do sítě až mnohem později. Takové načasování podle výzkumnice mělo logiku v době, kdy byla fúze považována za dlouhodobý výzkumný projekt. Nemá ale příliš smysl v době, kdy průmysl šlape na plyn a směřuje k velkým projektům v příští dekádě.

Zapojení soukromých firem by podle optimistů mohlo přispět k rozšíření aplikovaného výzkumu a vývoji, který výstavbu elektráren zrychlí. Ať už však jde v případě rychlé cesty k fúzní elektřině o realistické scénáře nebo pouhé sny, jisté je, že Evropa ve srovnání se Spojenými státy čelí značnému handicapu. Američtí investoři z řad podnikatelů typu Billa Gatese, Big Tech a různí venture kapitalisté jsou dlouhodobě ochotní investovat do projektů, jejichž realizace je během na dlouhou trať. Díky tomu je Amerika špičkou v umělé inteligenci, polovodičovém průmyslu nebo biotechnologiích. Evropa se potýká s nedostatečným kapitálovým trhem i velkou nechutí vůči riziku. Brusel se tomu snaží čelit vytvářením různých fondů, ty však často buď nestačí, nebo tolik nepovzbuzují ke komercializaci výsledků výzkumu.

Soukromí investoři zatím do samotného vývoje fúze vložili podle zprávy F4E Fusion Observatory kolem 15 miliard dolarů do loňského září, z toho více než polovina připadá na USA a očekává se další růst výdajů. Číňané se dosud podíleli zhruba třetinou a Evropská unie pouze jednotkami procent, přičemž převážně jde o německé peníze. I to je jeden z důvodů, proč se také v Evropě objevuje předpoklad, že první fúzní elektrárny vzniknou mimo náš kontinent.

Otázkou je, jestli s tímto předpokladem nějak zamíchá nová politika vlády Friedricha Merze v Německu, která hodlá do oboru investovat dvě miliardy dolarů a vytyčila cíl první fúzní elektrárny ve Spolkové republice. V této souvislosti dokonce zaznívají slova o možném „světovém prvenství“, což má možná více společného se snahou motivovat než realitou.

EVROPA MÁ TAKÉ SVÉ TRUMFY

I kdyby Evropa nebyla premiantem v rychlosti spouštění prvních nových elektráren, její role ve fúzní ekonomice bude v každém případě významná. Už dnes se spousta evropských firem zapojila do dodavatelského řetězce fúzních reaktorů, zvláště díky projektu ITER. Evropskou část tohoto mezinárodního projektu spravuje instituce Fusion for Energy (F4E), která v rámci různých kontraktů zapojila více 2700 firem a 75 vědecko-výzkumných organizací. S tím jsou spojené investice, které dosáhly 6,8 miliardy eur v letech 2007-2024.

K tomu, aby jednotlivé země nebo firmy dosáhly špičkové technologické úrovně, není nutné vždy být finálním dodavatelem. Stačí se podívat na příklad polovodičového průmyslu – největší světový výrobce, proslulý tchajwanský TSMC neprodává čipy na trhu pod svou značkou, ale dodává je pro známé americké společnosti typu Nvidia nebo Apple. Přesto mimořádné schopnosti TSMC nikdo nezpochybňuje. V jaderné fúzi má Evropa minimálně šanci hrát podobnou roli.

Díky projektům v oblasti jaderné fúze navíc mohou Evropané získat know-how, které využijí v dalších oborech. Příkladem jsou firmy jako německá Rolf Kind, která je silná v materiálech odolných vůči korozi, španělský Gutmar, úspěšný v oboru přesného strojírenství, nebo belgický výrobce mikročipů Magics Technologies, jenž dodává mikročipy pro jadernou energetiku i vesmírný průmysl. Právě kosmické odvětví, které významně přispívá také k pozemským inovacím, může být inspirací pro celý evropský fúzní obor.

ČECHY ZLÁKAL VESMÍR, PROČ NE FÚZE?

Zakladatel brněnské firmy TRL Space Petr Kapoun před časem v rozhovoru pro Export.cz líčil rozvoj českého vesmírného průmyslu: „Když Česko v roce 2008 vstoupilo do Evropské kosmické agentury, byl to klíčový zlom, protože od té doby se nám otevřely možnosti různých tendrů a zapojení do dodavatelských řetězců. V TRL Space jsme se posunuli dál k celým družicím a vesmírným misím, ale bez předchozího zapojení do programů ESA bychom to nezvládli.“

Ve srovnání s kosmickým odvětvím zůstává fúzní obor – až na výjimky – spíše stranou pozornosti českých firem. To však neplatí o českých vědcích, kteří by mohli přispět ke sladění průmyslu s výzkumem. Podnikatelé možná potřebují podobný impuls, jako byl v případě kosmického průmyslu vstup Česka do ESA. Mohlo by jím být větší povědomí, že dodavatelské řetězce pro fúzní reaktory se formují už dnes a mohou se v nich uplatnit firmy s nejrůznějším zaměřením – zdaleka ne pouze ty, které mají dokonalou představu o slučování jader atomů.