Nejde o Madura ani venezuelskou ropu. Jde o suroviny, Čínu a kontrolu Latinské Ameriky

Speciální operace americké armády ve Venezuele, která vyústila v zajetí diktátora Nicoláse Madura, přitáhla v prvním týdnu nového roku pozornost celého světa. Spojené státy tímto krokem vyslaly jižní polovině amerického kontinentu jednoznačný vzkaz: „This is our hemisphere“ , tedy „Toto je naše polokoule“. V sázce je přitom mnohem víc než jen venezuelská ropa.

O ropném bohatství Venezuely je známo mnohé. Země disponuje největšími prokázanými zásobami ropy na světě, odhadovanými na zhruba 300 miliard barelů, což představuje přibližně pětinu globálních zásob. Zároveň se však jedná převážně o těžkou a kyselou ropu, jejíž rafinace je technologicky náročná. To ovšem nepředstavuje zásadní problém při její využitelnosti například pro výrobu asfaltu. Americký prezident Donald Trump oznámil, že Venezuela nyní Spojeným státům předá až 50 milionů barelů ropy za tržní cenu.

Přestože je ropa v tomto narativu často skloňovaným tématem, a bezpochyby patřila mezi zřejmé cíle, rozhodně nebyla cílem jediným. Venezuelský ropný sektor je po letech sankcí, nedostatku investic a špatného hospodaření v žalostném stavu. Nezbytné opravy a modernizace si vyžádají roky práce, což v době globálního odklonu od fosilních paliv přináší značná rizika, zejména pokud jde o návratnost investic.

Podstatnější než samotná ropa je proto vyslaný signál – jasné potvrzení americké přítomnosti a vlivu v Latinské Americe. Mnohé v tomto ohledu napověděla nová bezpečnostní strategie, kterou Bílý dům zveřejnil v listopadu loňského roku.

„Spojené státy nesmí být nikdy závislé na žádné vnější moci, pokud jde o základní komponenty, od surovin přes součástky až po hotové výrobky, nezbytné pro obranu či ekonomiku národa. Musíme znovu zajistit vlastní nezávislý a spolehlivý přístup ke zboží, které potřebujeme k obraně a zachování našeho způsobu života. To si vyžádá rozšíření přístupu Ameriky k důležitým minerálům a materiálům,“ uvádí se v dokumentu.

Nejen uhlovodíky

Počínaje Venezuelou, která kromě ropy disponuje také například největšími zásobami zlata v Latinské Americe, Spojené státy sekuritizují své potřeby v oblasti kritických surovin. Geologické bohatství Venezuely totiž sahá daleko za hranice uhlovodíků. Mezi ověřené a historicky využívané nerostné suroviny patří železná ruda (zejména ložiska Cerro Bolívar a El Pao v oblasti Guyanského štítu), bauxit, zlato, uhlí a nikl. Země je rovněž známým zdrojem koltanu, tedy niobovo-tantalové rudy.

Podle agentury Reuters venezuelská vláda v roce 2021 zveřejnila mapu nerostných zdrojů, založenou na datech z roku 2009, která uváděla také výskyty antimonu, mědi, molybdenu, hořčíku, stříbra, zinku, wolframu a uranu – avšak bez uvedení objemů. Absence kvantitativních údajů snižuje důvěryhodnost těchto tvrzení, přesto samotná přítomnost takových výskytů může mít značný význam. Jde však především o geologický potenciál, který zůstává v komerčním měřítku nedostatečně prozkoumaný a neověřený. Alespoň prozatím.

Se vstupem Spojených států na venezuelskou půdu a ohlášenou správou země v příštích letech lze očekávat, že se o skutečném rozsahu a struktuře tohoto nerostného bohatství dozvíme více. V současnosti zde neprobíhá žádná významná komerční těžba, což se však může v budoucnu změnit. Venezuelský případ je, na rozdíl od Ukrajiny či Konžské demokratické republiky, kde se USA rovněž angažují, zatím výrazně spekulativnější povahy.

Klíčová pozice Jižní Ameriky

I kdyby se nakonec ukázalo, že Venezuela sama o sobě nedisponuje tak rozsáhlými a ekonomicky využitelnými zásobami kritických materiálů, jaké naznačují dosavadní průzkumy, americký zásah má i tak mnohem širší strategický význam. Spojené státy tím vstoupily do regionu, který jako celek představuje jeden z největších nerostných potenciálů světa. Jižní Amerika drží klíčové pozice v globálním boji o kritické suroviny.

Brazílie má podle amerického geologického úřadu druhé největší zásoby strategických minerálů na světě a dominuje produkci niobu, nezbytného pro výrobu vysoce kvalitních ocelí. Bolívie disponuje největšími známými zásobami lithia, klíčového prvku pro baterie elektromobilů. Chile, Peru a Kolumbie jsou považovány za významné zdroje mědi a vzácných zemin. Kontrola či alespoň politický vliv nad tímto prostorem tak znamená možnost snížit závislost na Číně, která si v posledních letech vybudovala dominantní postavení nejen v těžbě, ale především ve zpracování a logistice těchto surovin.