Čína drží karty: Západ čelí těžké volbě v dodavatelském řetězci mědi

Západní země se budou čínské dominance napříč dodavatelským řetězcem mědi jen složitě zbavovat, varuje datová analytická služba Wood Mackenzie. S očekávanou rostoucí poptávkou po této kritické surovině, která je klíčovou součástí elektrifikace a energetické tranzice, stojí západní země před skutečností, kdy zřejmě nemají, i přes zvýšenou snahu o diverzifikaci, na výběr.

O tom, že Čína dominuje globálním řetězcům čistých technologií,  jsme informovali zde. Ostatní světové velmoci v čele s USA si tuto skutečnost uvědomují a snaží se podnikat kroky, aby současné rozpoložení změnily. Za konkrétní projev je pak možné pokládat zákon na snížení inflace nebo strategické investice do těžby v Evropě, Austrálii či Kanadě. Pouze těžba však neuspokojivý výhled nezvrátí.

V konkrétní „měděné“ rovině je totiž nutné brát v úvahu celý řetězec. Ten kromě těžby zahrnuje také následné tavení a rafinaci, semi-fabrikaci a výrobu hotových měděných výrobků.

Zatímco v těžbě mědi Čína oproti zbytku světa není tak dominantní, ve zbylých třech segmentech je rozhodujícím hráčem. Co se týče těžby, ani zde není radno Čínu opomíjet, ač její domácí produkce tvoří zhruba 8 % celosvětové. V celkovém součtu se zahraničními těžebními aktivy se asijský hegemon dostává na 20 %.

V ostatních částech dodavatelského řetězce je to právě Čína, kdo nejvíce investuje a rozšiřuje svoje kapacity.

„V oblasti tavení a rafinace Čína přidala 97 % celosvětové kapacity, což představuje více než 3 Mt produkce a téměř 25 miliard dolarů investic. Od roku 2000 se Čína podílela 75 % na celkovém růstu globální kapacity hutí,“ uvedl výzkum služby WoodMac. Nejinak je tomu i v růstu výrobních kapacit.

Pokud se tedy chtějí západní země diverzifikovat od dominantního postavení Číny, musí investovat ohromné částky ve výši bezmála sta miliard dolarů, aby vybudovaly vlastní zpracovatelské a výrobní kapacity. Tyto investice by však implikovaly ekonomickou neefektivitu, vysoké ceny konečných výrobků a v konečném důsledku znásobené náklady energetické tranzice, o časovém zpoždění nemluvě.

V současné době a rozpoložení proto platí, že cíl dekarbonizace a cíl snížení závislosti na Číně jsou ve vzájemném rozporu. Vzhledem k tomu, že globální poptávka po mědi a měděných produktech bude s přechodem na čistou energii nadále růst, je možné, že se západní země ocitnou v situaci, kdy bude nezbytné tomuto dilematu čelit.

Buď se budou muset smířit s ještě zvyšující se mírou závislosti na Číně a přijmout s tím spojené geopolitické riziko, nebo se rozhodnou pro drastické kroky vedoucí k diverzifikaci, a to i za cenu ekonomické a technologické nevýhodnosti. Výběr mezi těmito dvěma scénáři bude jedním z klíčových faktorů určujících budoucí podobu globální energetické infrastruktury a strategických vztahů mezi velmocemi, uzavírá studie.