Jak ukočírovat zelené zdroje

DomůElektřinaJak ukočírovat zelené zdroje

Situace na trzích s elektřinou se nejen v Evropě rychle mění. Nástup neflexibilních obnovitelných zdrojů vyvolává řadu otázek, které musíme vyřešit, chceme-li zajistit vysokou spolehlivost dodávek elektřiny pro všechny zákazníky. Jakub Kučera, analytik investiční společnosti RSJ, shrnul pro oenergetice.cz hlavní z nich.

V první části série se zaměřil na financování rozvoje obnovitelných zdrojů s tím výsledkem, že v dohledné době nemůže počítat, že by se neflexibilní obnovitelné zdroje elektřiny (OZE) mohly financovat pomocí běžné burzy s elektřinou. Druhý díl se věnuje optimálnímu nastavení podpory a dalším otázkám spojeným s rozvojem OZE.

Ať to stojí co nejméně

Zpravidla stát přislíbil pro obnovitelné zdroje elektřiny výkupní cenu. Kdo si elektrárnu postavil, začal pobírat pevně stanovenou cenu za každou megawatthodinu dodanou do sítě. Tento systém byl ale málo tržní, a proto se začal prosazovat takzvaný zelený bonus, v Německu zvaný tržní prémie. Od pevného výkupního tarifu se liší v tom, že výše podpory do určité míry závisí na schopnosti zdroje svou produkci prodat v době, kdy je o elektřinu vyšší zájem.

Zatímco dříve měl zdroj například jasně dané, že dostane 150 eur za každou megawatthodinu, nyní dostane na podpoře 150 eur mínus průměrnou cenu na trhu. Pokud prodá za lepší cenu, může dostat ve výsledku více než 150 eur. Odtud německý název tržní prémie. Snahou je, aby se OZE chovaly více tržně a elektřinu prodávaly přednostně tehdy, kdy je nejvíce potřeba a je nejdražší. Větru a slunci ale neporučíme, takže v tomto ohledu není tato forma „ztržnění“ nikterak zásadní.

Fotovoltaické panely. Autor: Fernando Tomás

Snaha více zapojit do sektoru OZE trh se proto zaměřila na otázku, kdo podporu dostane. Dříve si investor vyběhal potřebná povolení, a pokud zdroj uvedl do provozu ve stanovené lhůtě, kvalifikoval se pro podporu v předem dané výši. Nyní se o výši podpory soutěží v aukcích, kdy je podpora přiklepnuta těm zdrojům, které si řekly o nejnižší částku. Jistou nevýhodou je, že investor může neuspět, ačkoli si stejně musel vyběhat různá povolení. Hrozí tak, že do OZE budou investovat jen velcí hráči, kteří si případný neúspěch mohou dovolit – mají například v ohni více želízek. To se nyní třeba v Německu řeší výjimkami pro menší investory.

Úspěchy a otazníky

První zkušenosti s aukcemi jsou veskrze pozitivní, protože výše podpory výrazně poklesla. Nyní například můžeme sledovat souboj na dálku mezi projekty v severních šelfových mořích o titul projektu s nejmenší podporou. Poslední kolo odstartovala nizozemská společnost Dong, která v červenci vyhrála aukci na výstavbu větrného parku v holandské části Severního moře za cenu 72,70 EUR/MWh. V září štafetu převzal švédský Vattenfall, který si pro projekt západně od Dánska vystačí jen s 63,80 EUR/MWh. Vattenfallu to ale nestačilo a v listopadu svůj náskok navýšil – za turbíny v dánské části Baltského moře bude pobírat jen 49,90 EUR/MWh.

Není ovšem aukce jako aukce a i zde vyvstává řada otázek, které si žádají odpověď. Má být aukce veřejná nebo pomocí zapečetěných obálek? Jak často aukce pořádat – spíše více menších nebo jednu větší za delší dobu? Má být jediným kritériem cena? Dostanou všechny vítězné projekty cenu, o kterou si řekly, nebo jednotně cenu, kterou je potřeba ještě zaplatit k naplnění celkové vypisované kapacity? Co konkrétně se má dražit – podpora obecně nebo podpora pro již předem připravený projekt, který už třeba má stavební povolení? Pokud jen podpora obecně, jaká vstupní kritéria do aukce musejí investoři/projekty splňovat? Jsou lepší aukce zaměřené třeba na jednu technologii nebo aukce, které kombinují více druhů OZE?

A co na to EU?

Ohledně podpory obnovitelných zdrojů si v EU musíme položit ještě další otázku, a sice jestli by nebylo efektivnější je podporovat na úrovni celé EU nebo alespoň různé mechanismy nesjednotit, aby se v nich investoři lépe vyznali. O něco méně kontroverzní je druhý bod a Evropská komise na tomto poli určitou harmonizaci připravuje. Alespoň tento záměr se objevil v tzv. zimním balíčku opatření k energetice, který vyšel na konci listopadu.

V žádném případě nepůjde o to, že by EU členským zemím přesně nařizovala kolik obnovitelných zdrojů a za jakou cenu mají podpořit. Spíše jen nastaví rámcová pravidla, po jejichž naplnění bude podpůrný mechanismus v očích EU košer a členský stát nebude muset žádat o notifikaci, jestli není podpora v rozporu s pravidly vnitřního trhu. Z české zkušenosti dobře známe, že notifikační řízení může trvat měsíce, ne-li roky, a investoři z toho mají nejednu neklidnou noc.

Větrná farma Lillgrund nacházející se v Dánsku mezi Malmö a Kodaní. Zdroj: Vattenfall

Jako zajímavý prvek se mohou ukázat přeshraniční aukce. Nedávná společná německo-dánská aukce pro solární kapacity, první svého druhu, ukázala, že ačkoli Dánsko má nižší osvit než jižní Německo, vyhrál ji dánský projekt, který si řekl jen o s 53,8 EUR/MWh (platit ale budou němečtí odběratelé).

Mezi důvody dánského vítězství se zmiňuje jednoduší a předvídatelnější schvalovací proces pro dánské solární panely a možnost stavět je na jakékoli půdě. V Německu lze využít jen bývalé průmyslové nebo vojenské zóny, kterých je méně a jejich pronájem je tudíž dražší. Podmínky pro OZE se v zemích EU liší a další přeshraniční aukce dobře odhalí další rozdíly. Třeba dojde i k narovnání podmínek.

Spolu nebo každý sám za sebe?

V EU bychom se také měli ptát, jak chceme splnit své mezinárodní závazky a nevyjít při rozvoji OZE z tempa. Pro rok 2030 platí cíl, že 27 % energetické spotřeby má být pokryto z OZE. I přesto, že záměr je kritizován jako málo ambiciózní, panují obavy, že nebude dosažen, což poškodí image a vyjednávací schopnosti EU na poli klimatické politiky. Problém spočívá v tom, že cíl je definován jen na úrovni celé EU, ne jednotlivých členských zemí.

Evropská komise nemá zájem kvóty pro členské země stanovovat, jak tomu bylo s cílem pro rok 2020, protože toho by se nepochybně chytly početné zástupy eurofobů a je jedno, jak moc chytře nastavené by přerozdělování bylo. Členské státy si ale mohou nastavit příliš nízké národní cíle. Někteří se také obávají, že se ještě více rozevřou nůžky mezi státy, které se se dlouhodobě orientují na využití obnovitelných zdrojů (Německo, Dánsko nebo Švédsko) a státy, které k OZE přistupují spíše vlažně (Polsko, nyní i ČR).

Jinou možností, jak cíle jistě dosáhnout, je vznik celounijního systému podpory OZE, který by měl pod kontrolou Brusel, a mohl tak rozvoj směrem k cíli pro rok 2030 podpořit a řídit. To si ale lze nyní představit ještě hůře, zejména když by tento systém byl logicky stejně nakonec placen národními státy, respektive spotřebiteli, a Brusel by jen „přerozděloval“. To, že by byl celounijní patrně systém efektivnější, protože by preferoval lokality, kde se rozvoj OZE nejvíce vyplatí (solární panely například ve Španělsku a ne na severu Evropy), odpor k tomuto řešení vyváží jen stěží.

Mapa dole ukazuje vhodnost jednotlivých lokalit pro solární elektrárny z dílny italského výzkumného centra Institute for Environment and Sustainability. Vedle osvitu autoři studie přihlíželi k chráněnými územím, zastavěným plochám a mokřadům, topografickým parametrům (nadmořská výška, strmost svahu a jeho natočení) a také vzdálenosti od lidských sídel, dopravních komunikací, respektive elektrické sítě.

Mapa – Vhodnost pro výstavbu solární elektrárny (km2, respektive region NUTS 2) 

– od zelené, přes žlutou po červenou, červené lokality jsou nejvýhodnější

Mapa vhodnosti pro výstavbu solární elektrárny. Zdroj: An assessment of the regional potential for solar power generation in EU-28, Castillo et al., Energy Policy 2016

Co se týče zelených zdrojů a jejich působení na trhu s elektřinou, nabízí se ještě třetí velká otázka. Jak moc je reálné, že větší propojení mezi jednotlivými zeměmi, výrobními regiony sníží jejich rozkolísanost? Vítr samozřejmě nefouká v jeden okamžik všude stejnou silou a mraky táhnoucí přes kontinent různě ovlivňují výrobu solárních panelů.

Jak moc se ale produkce neflexibilních OZE v jednotlivých regionech liší? Opravdu natolik, že se vyplatí postavit nákladnou přenosovou infrastrukturu? Nebo je případný efekt spíše menší – vítr v zemích severozápadní Evropy má tendenci foukat ve stejný okamžik (viz graf) a o půlnoci slunce nesvítí nikde – a žádné zásadní zlepšení si o toho slibovat nemáme?

Graf – výroba elektřiny z větru v Německu, respektive v Německu, Dánsku, Belgii, Francii, Velké Británii, Irsku a Španělsku (jednou bez Španělska) v poměru k průměrné roční výrobě

Výroba elektřiny z větru v Německu, Dánsku, Belgii, Francii, Velké Británii, Irsku a Španělsku v poměru k průměrné roční výrobě. Zdroj: národní databáze (převzato – Paul-Frederik Bach: http://www.pfbach.dk)

* v poměru k průměrné výrobě

Monitoring
Loading interface...Loading interface...Loading interface...Loading interface...Loading interface...