Méně zájemců, více peněz. Třetí vodíková aukce EU rozdělí 1,1 miliardy eur

Počet uchazečů o evropskou vodíkovou podporu klesá, objem rozdělených peněz ale roste. Třetí aukce Evropské vodíkové banky přinesla vůbec nejnižší nabídku v historii, kterou podalo Finsko. Mezi vítěze se poprvé dostaly projekty z Řecka a Rakouska, dříve dominovaly země Pyrenejského poloostrova a Skandinávie. Jednou z novinek třetí aukce jsou přísnější kritéria odolnosti cílící na čínské elektrolyzéry a jejich komponenty.

Třetí aukce Evropské vodíkové banky (EHB) probíhala od začátku prosince minulého roku do poloviny února roku 2026. V době uzávěrky čítal seznam zájemců 58 nabídek z 11 zemí a požadovaná podpora přesáhla šestinásobek dostupného rozpočtu 1,3 miliardy eur. Evropská komise v květnu oznámila, že mezi devět úspěšných projektů zaměřených na výrobu obnovitelného vodíku nakonec ale rozdělí 1,1 miliardy eur. Mezi vítěznými projekty ze sedmi států Evropského hospodářského prostoru jsou nově také Řecko a Rakousko.

Dohromady představují přibližně 1,1 GW instalovaného výkonu a podle informací zveřejněných na stránkách Komise mají během prvního desetiletí provozu vyprodukovat více než 1,3 milionu tun vodíku. Agregovaná produkce za jeden rok desetiletého podpůrné období tak představuje přibližně 1,3 % roční domácí výroby předpokládané k roku 2030. V souvislosti s tím činí odhadovaná eliminace emisí skleníkových plynů ekvivalentu CO₂ celkem 9 milionů tun. Avizovaná úspora odpovídá množství emisí srovnatelnému s jedním dnem v roce 2024, kdy emise v EU dosáhly 3,3 miliardy tun CO₂ ekv.

Mechanismus podpory

Jedním z požadovaných kritérií je minimální instalovaný výkon elektrolyzéru, a to 5 MWe. Třetí aukce přinesla také zpřísnění kritéria odolnosti, jehož cílem je posílit strategickou autonomii EU. Navazuje na Akt o průmyslu pro nulové čisté emise, který usiluje o to, aby evropská výrobní kapacita pokryla do roku 2030 alespoň 40 % roční poptávky po elektrolyzérech v EU. Konkrétně proto musí nejméně 75 % elektrolyzérů zahrnutých v projektu pocházet z jiné země než z Čínské lidové republiky. U této části navíc platí, že tzv. „stacks“, které tvoří jádro elektrolyzéru, nesmějí být čínského původu vůbec. Dále z Číny smějí pocházet nanejvýš dvě další hlavní komponenty.

Ještě u druhé aukce byla přitom pravidla méně přísná.

„Projekty musí omezit odběr elektrolyzérových stacků, u nichž je povrchová úprava, výroba jednotlivých článků nebo montáž prováděna v Číně, na maximálně 25 % (v MWe),“uváděly podmínky Evropské komise z roku 2024.

Co se týče maximální výše podpory na jednu nabídku, Komise ji snížila z předchozích 250 milionů eur na 200 milionů eur.  Finanční podpora pochází z Inovačního fondu, jehož příjmy plynou z obchodování s emisními povolenkami. Aukční model stojí na principu fixní prémie za vyrobený kilogram vodíku, kterou projektoví žadatelé předkládají. Konkrétní výše prémie přiznaná jednotlivým projektům se v tomto případě pohybuje v rozpětí od 0,44 do 3,49 EUR/kg a bude vyplácena maximálně po dobu deseti let od zahájení komerční produkce.

Oproti standardním grantům Inovačního fondu se podpora vyplácí výhradně za certifikovaný a ověřený objem skutečně vyrobeného vodíku, bez možnosti předfinancování či plateb před uvedením do provozu. Nástroj cílí na projekty blížící se komerčnímu nasazení, u kterých je technologické riziko omezené, ale stále narážejí na bariéru ekonomické životaschopnosti. Podle Evropské komise konkurence mezi uchazeči současně tlačí na cenu směrem dolů, čímž snižuje možnost předimenzované podpory.

Kromě financí z Inovačního fondu přispějí Španělsko a Německo dalšími 1,7 miliardami eur do vnitrostátních fondů. Nástroj Auctions-as-a-Service umožňuje členským státům využívat vnitrostátní zdroje na podporu projektů na jejich vlastním území, které se přihlásily do aukce.

Vítězné projekty

Aukce rozdělila prostředky do tří kategorií

Největší část prostředků směřuje pětici projektů na výrobu obnovitelného vodíku nebiologického původu, tzv. Renewable Fuels of Non-Biological Origin (RFNBO).

V druhé kategorii zaměřené nejen na RFNBO, ale tentokrát i na nízkouhlíkový vodík, je pomyslným rekordmanem finská společnost Vetyalfa. Ta podala nejnižší nabídku v rámci této aukce i všech předchozích s 0,44 €/kg na projekt Cloudberry. S 500 MWe zároveň představuje největší projekt co do instalovaného výkonu.

Třetí kategorie se zaměřila na odběratele v námořním a leteckém odvětví a oproti první kategorii, kde žádná z nabídek nepřekročila hranici 1 EUR/kg, se oba norské námořní projekty pohybují řádově výš. Společnosti GREENH AS se podařilo již podruhé získat podporu od EHB, tentokrát má vizi využití jak v námořní dopravě, tak v průmyslovém sektoru. Společnost Gen2 Energy AS plánuje vybudovat zařízení integrující elektrolýzu a zkapalňování, a zajistit tak dodávky zkapalněného vodíku (LH₂) jako paliva, od výroby až po distribuci.

„Evropa má příležitost být lídrem v lodní dopravě bez emisí a širší dekarbonizaci průmyslu. Průmyslová výroba LH₂ je rozhodujícím krokem tímto směrem,“komentovala výsledky aukce Lena Halvari, generální ředitelka Gen2 Energy.

Není divu, že se tak jako u předchozí aukce jedná o výhradně norské iniciativy. Norsko je jednou ze zemí, pro kterou je dekarbonizace námořní dopravy prioritou Vodíkové strategie. Vnitrostátní lodní doprava a rybolov představují přibližně 8,6 % celkových emisí. Vláda si stanovila do roku 2030 snížit tyto emise na polovinu. 

Všechny vybrané iniciativy nyní zahájí proces přípravy grantové smlouvy a podle časového harmonogramu má dojít k podpisu smluv s vítěznými uchazeči ve 4. čtvrtletí tohoto roku. Od té chvíle musí být do dvou a půl roku finančně zajištěny a do pěti let uvedeny do provozu, jak stanoví podmínky aukce.

Zájemců v aukcích ubývá, roste ale výše alokované podpory

V první vodíkové aukci z dubna roku 2024 projevilo zájem 132 subjektů, jejichž požadavky na podporu přesáhly více než patnáctinásobek dostupného rozpočtu. Celková výše podpory pro jednotlivé instalace tehdy činila téměř 700 milionů eur. Výsledných 6 vítězných projektů pocházelo buď z Pyrenejského poloostrova, nebo Skandinávie. Celkový potenciál výroby činil až 1,5 milionu tun obnovitelného vodíku během prvních deseti let provozu.

U druhé aukce o rok později bylo už jen 61 žadatelů o podporu, ovšem alokovaná částka již činila téměř miliardu eur. Požadovaná podpora pro projekty představovala čtyřnásobek dostupného rozpočtu. Vzešlo z ní nakonec 15 vítězů, nově se mezi cílovými státy objevily Německo a Nizozemsko. Ti předpokládali výrobu 2,2 milionu tun zeleného vodíku během 10 let. O půl roku později nicméně stáhlo okolo poloviny z nich své projekty. Důvodem byla nemožnost dokončení projektů za stanovených podmínek, a to zejména kvůli požadavku na uvedení do provozu do roku 2030.

Bariéry rozvoje obnovitelného vodíku

Časová náročnost je jednou z mnoha překážek, které rozvoj vodíkových projektů provází. Skloňovány jsou také obtíže s přepravou, vysoké investiční náklady a nejistota spojená s budoucí dostupností oproti fosilním alternativám. Mezinárodní energetická agentura proto doporučuje realizovat opatření, která budou cílit na snížení tohoto rozdílu mezi nimi.

Organizace WindEurope v minulosti upozornila, že plánovaný rozpočet 3 miliard eur na dvě aukce nebude stačit k nastartování výroby obnovitelného vodíku ani k naplnění cílů EU. Dosažení cíle výroby z vlastních zdrojů stanoveného do roku 2030 vyžaduje každoročně přidávat v průměru 20 GW nového instalovaného výkonu. Realita je ovšem taková, že do konce roku 2023 se podařilo realizovat jen 3 GW.