Venezuela jako šachovnice světových velmocí: Kdo tahá za kratší konec?

Čínská přítomnost ve Venezuele a americký zásah proti tamějšímu diktátorovi Nicolasi Madurovi mají společného více, než je na první pohled zřejmé. Zaostřením na čínsko-venezuelské partnerství lze rozeznat mimořádně zajímavou realitu současné geopolitiky, která sahá daleko za hranice země skrývající největší prokazatelné zásoby ropy na světě. Spletité konotace připomínají dobře rozehranou šachovou partii, v níž jeden z hráčů tahá za kratší konec. Otázkou zůstává který.

Ještě než obletěla svět fotografie zatčeného venezuelského lídra, zaplavilo sociální sítě video, v němž se Maduro těší přítomnosti zvláštního vyslance Číny Qiu Xiaoqiho. Těžko si představit výmluvnější souběh událostí, který by lépe zapadal do širšího kontextu dění. Jinými slovy, zatímco Čína podniká asertivní kroky a hraje dlouhodobou hru, Spojené státy spustily riskantní akci, jež v regionu rozpoutala přinejmenším nejistotu – a ta může v konečném důsledku hrát do karet asijskému hegemonovi.

Ale popořádku. Čínské angažmá ve Venezuele se datuje k přelomu tisíciletí. Za tu dobu stihl Peking vybudovat hluboké ekonomické vazby, půjčil zemi více než kterékoli jiné latinskoamerické zemi a stal se druhým největším obchodním partnerem. Hlavním artiklem se stala bezesporu venezuelská ropa, kterou Čína ve velkém odebírala a odebírá i přes americké sankce. V roce 2023 uzavřely obě země takzvané „all-weather strategic partnership“, ve volném překladu „strategické partnerství za každého počasí“.

Takový status partnerství znamená úzce provázaný vztah čítající na 600 dohod, který je součástí čínské hospodářské iniciativy Nová hedvábná stezka (Belt and Road Initiative). To je v ostrém kontrastu s nynějším jednáním Donalda Trumpa, jež v mnohém připomíná oživení Monroeovy doktríny. Čínské pohnutky jsou přitom primárně motivovány obchodní expanzí, rozvojem infrastruktury a finanční spoluprací, zpravidla bez otevřeného politického vměšování, výměnou za klíčové zdroje.

Úvěry, ropa a trpělivost

V praxi to znamenalo, že Čína do „venezuelského projektu“ vložila nesmírné množství finančních prostředků, především ve formě úvěrů a investic. Mezi lety 2007 a 2013 poskytla Čínská rozvojová banka Venezuele necelých 40 miliard dolarů, což výrazně převyšovalo jakékoli jiné zahraniční financování energetického sektoru v daném období. Právě zde je záhodno hledat jeden z hlavních zdrojů venezuelského státního dluhu, který následně dále narůstal. Pokud jde o přímé zahraniční investice, jejich objem dosáhl maxima v roce 2018, kdy činil zhruba 3,5 miliardy dolarů.

Na první pohled by se mohlo zdát, že z čistě ekonomického úhlu pohledu Čína na venezuelském angažmá prodělala, a je pravděpodobné, že si Peking od partnerství sliboval více. Přesto v podpoře vytrval, navzdory konstantně upadající ekonomice a Madurově reputační zátěži. Dnes se odhaduje, že Venezuela stále dluží nejméně 10 miliard dolarů. V kontextu čínských možností se však jedná o marginální ztrátu, kterou si Peking do značné míry kompenzoval stabilními dodávkami ropy, byť ani ty zdaleka nedosáhly objemu, v jaký Čína původně doufala.

Americká intervence jako strategická příležitost

I kdyby proto americký vpád znamenal vytěsnění Číny ze země, což zatím zůstává pouhou spekulací, tak by Peking neodcházel s prázdnou a možná by se dokonce zbavil upadajících aktiv v pravý čas. I z tohoto důvodu nevynaložil žádné výrazné politické úsilí k otevřenému odporu vůči americké akci. Na místo toho se omezil na několik stručných odsuzujících prohlášení a současně využívá vzniklé momentum k vykreslení Spojených států jako narušitele světového řádu a globálního tyrana.

Zajímavý vhled v této souvislosti nabídl americký think-tank Atlantic Council s odkazem na čínské komentátory:

„Spojené státy vstupují do bažiny, která bude Washington držet svázaný (a Číně z cesty) po celá desetiletí“ a „je velmi pravděpodobné, že záchrana Venezuely bude dražší než Afghánistán.“

Podobně varovný pohled přidal Eric Olander, šéfredaktor multimediální organizace The China-Global South Project:

„Nezapomeňte také na ponaučení z Iráku, kde USA také prohlásily, že ropné rezervy země zaplatí rekonstrukci ekonomiky. To se nestalo a Čína je nyní největším odběratelem irácké ropy. Něco podobného by se velmi snadno mohlo odehrát i ve Venezuele.“

Další kapitola čínsko-amerického soupeření

Závěrem, Madurovo svržení pro Čínu nepředstavuje existenciální hrozbu, spíše naopak. Čínský vliv v regionu pravděpodobně nezmizí, jen se přizpůsobí novým podmínkám. Peking může vyčkávat, pozorovat vývoj a současně obratně pracovat s narativem, který americký zásah sám vytváří.

Čínsko-americké soupeření tím získává novou, nečekanou dynamiku – zatímco Spojené státy odhalily, kam až jsou ochotny zajít při omezování čínského vlivu ve svém tradičním „dvorku“, Čína si může dovolit trpělivost. Což však samo o sobě nezaručuje, že se vývoj v politicky křehkém a strukturálně nestabilním prostředí Latinské Ameriky nebude vymykat čínským kalkulacím.

Chaos, jenž je přirozeným důsledkem náhlých intervencí a který Peking jako dlouhodobě uvažující hráč nemá v oblibě, nyní symbolizuje hozenou rukavici, již mohou jak Čína, tak Spojené státy pragmaticky využít. Ať už vývoj ve Venezuele dopadne jakkoli, je zřejmé, že nejde pouze o osud jedné země či jednoho režimu. Jde o další kapitolu širšího geopolitického soupeření, v němž Latinská Amerika přestává být pouhým regionálním prostorem a stává se plnohodnotným bojištěm globálních ambicí.