Evropský vodík narazil na realitu: Bez odběratelů a sítí dotace nestačí

Evropská debata o vodíku se posouvá od ambiciózních cílů k otázce, zda lze jednotlivé projekty skutečně financovat a propojit s odběrateli. Zpráva Oxfordského institutu pro energetická studia a německého svazu BDEW upozorňuje, že samotná výrobní kapacita ani dotace trh nevytvoří. Rozhodující je souhra poptávky, infrastruktury, dlouhodobých kontraktů a stabilních pravidel.

Poptávka existuje, ale levnější fosilní výroba má náskok

Evropská spotřeba vodíku se zatím soustředí především do rafinerií a výroby čpavku. V roce 2024 připadalo na rafinérské využití přibližně 58 % poptávky a na čpavek dalších 25 %. Pro čistší vodík je to výhoda. Může totiž nahradit molekulu, kterou průmysl už spotřebovává. Neznamená to však, že stávající odběratelé dobrovolně přejdou na dražší výrobu.

Podle analýzy představené na semináři by kilogram vodíku vyrobeného elektrolýzou s využitím větrné elektřiny z dlouhodobého kontraktu stál v roce 2030 zhruba 4,72 eura. Mezní náklady na pokračování provozu existujícího zařízení na parní reforming metanu přitom autoři zprávy odhadli na 1,98 eura za kilogram. Zásadní roli proto hrají ceny elektřiny a vytížení elektrolyzéru, přičemž platí, že čím méně hodin zařízení vyrábí, tím obtížněji se jeho vysoké investiční náklady rozloží.

Citlivost na politická rozhodnutí

Budoucí spotřeba navíc závisí na tom, jak přísná budou emisní omezení a jak se prosadí konkurenční technologie. V jednom modelovém scénáři s emisním stropem ve výši 90 % dosáhla spotřeba vodíku v roce 2040 hodnoty 768 TWh, zatímco v základním scénáři činila pouze 168 TWh. Zpráva tato čísla nepovažuje za předpověď. Ukazují spíše, jak výrazně mohou odhady změnit politická rozhodnutí a předpoklady o elektrifikaci či využití vodíkových paliv.

Ani politický cíl nebo oznámený odběr přitom nejsou jistou poptávkou pro investory. Z kapacit plánovaných na rok 2030, které zpráva sledovala, připadalo na provozované a závazně rozpracované projekty jen 7,4 %. Pro financování je podstatné, zda se zájem promění v dlouhodobou smlouvu s důvěryhodným odběratelem, nikoli pouze v nezávazné prohlášení.

Právě proto zpráva doporučuje posuzovat celý projekt, nejen cenu vyrobeného vodíku. Výrobní zařízení potřebuje zajištěnou elektřinu a vodu, připojení k síti či úložišti, odběratele ochotného uzavřít kontrakt a pravidla, která se během investice zásadně nezmění. Nevyřešený článek v tomto řetězci může zastavit celý projekt, i když ostatní části dávají ekonomický smysl.

Infrastruktura i veřejná podpora musejí sdílet riziko

Rozvoj vodíkových sítí je typickým problémem koordinace. Výrobci a odběratelé nechtějí investovat bez jistoty, že bude k dispozici přeprava a skladování. Provozovatelé infrastruktury zase obtížně obhájí velké investice bez dostatečně jistého odběru. Čekání na plně smluvně zajištěnou poptávku může trh zablokovat, výstavba daleko před ní zase přináší riziko nevyužitých aktiv.

Jako možnou cestu zpráva uvádí průmyslové klastry, postupné rozšiřování kapacity a investice navázané na sílící signály od uživatelů. Veřejná podpora by podle autorů měla pomáhat hlavně s koordinací, rizikem prvních projektů a některými nejistotami spojenými s politickými opatřeními. Neměla by však přebírat běžná komerční rizika, například odpovědnost za náklady či hledání zákazníků.