Očekávaný růst se nedostavil. Co je třeba udělat pro nastartování vodíkové revoluce

Prudký růst využití vodíku, který řada analytiků včetně Mezinárodní energetické agentury (IEA) předpokládala na základě oznámených vládních či korporátních cílů po roce 2020, nenastal. Nejčastěji skloňovanými důvody jsou nejistá poptávka a vysoké náklady na výrobu nízkoemisního vodíku. Jak nicméně uvádí IEA ve své nedávné analýze, rozvoj vodíkového hospodářství přesto probíhá poměrně rychle a je srovnatelný s historickým nástupem jiných nízkouhlíkových technologií. Potřebné zrychlení však bude vyžadovat řadu opatření.

Globální poptávka po vodíku dosáhla v roce 2024 hranice 100 milionů tun. Většina pocházela z rafinérií, chemického a ocelářského průmyslu. Ve srovnání s rokem 2023 vzrostla poptávka o 2 %, což zhruba odpovídalo tempu růstu celkové poptávky po energii.

Pokrytí uvedené poptávky proběhlo téměř výhradně pomocí vodíku vyráběného z fosilních paliv bez zachycení emisí CO2. Výroba nízkoemisního vodíku činila v roce 2024 necelých 0,8 milionu tun a v loňském roce následně vzrostla na necelý 1 milion tun. Do roku 2030 by podle aktuálního výhledu IEA měla dále vzrůst na zhruba 4 miliony tun.

"To je velmi málo ve srovnání s ambicemi oznámenými počátkem dvacátých let. Jedná se nicméně o silný růst pro vznikající sektor při růstu podílu nízkoemisního vodíku na celkové produkci z aktuálního méně než 1 % na zhruba 4 % do roku 2030. Pokud se to podaří, bude se jednat o obdobné tempo růstu, které bylo pozorováno při rychlém rozvoji dalších nízkoemisních technologií v posledních letech," uvedla agentura.

Podle IEA by přitom růst do roku 2030 mohl být ještě vyšší, jelikož v uvedených 4 milionech tun jsou započítány pouze projekty, které jsou v provozu, ve výstavbě či již získaly finální investiční rozhodnutí. Další projekty s potenciální roční produkcí kolem 6 milionů tun jsou podle agentury "s vysokým potenciálem realizace do roku 2030". Celkem IEA eviduje projekty s celkovou potenciální výrobou kolem 37 milionů tun ročně.

Vysoké náklady, omezená infrastruktura, nejistá poptávka

Vyššímu tempu rozvoje vodíkového hospodářství brání podle agentury několik faktorů v čele s vysokými výrobními náklady, složitou regulací, nedostatečnou přepravní infrastrukturou či nejistou poptávkou.

"Poptávka po nízkoemisním vodíku v posledních letech vzrostla a byla podepsána řada smluv o jeho odběru. Tyto dlouhodobé smlouvy umožnily schválení projektů zaměřených na jeho výrobu. Pokrok v této oblasti je nicméně pomalý a většina podepsaných smluv je "předběžných", smlouvy zahrnující závazné podmínky pro výrobce i odběratele činí necelé 2 mil. tun ročně, což je méně než 4 mil. tun očekávané výroby z provozovaných či schválených projektů," dodala agentura.

Navýšení objemu smluv se závaznými podmínkami bude podle IEA vyžadovat akci ze strany států. Agentura nicméně varuje před přílišnou mírou regulace, která by namísto nastartování rozvoje mohla naopak vést k jeho zpomalení.

Namísto toho by měla opatření cílit na snížení rozdílu mezi náklady na "fosilní" vodík a na vodík nízkoemisní. V oblasti spotřeby by se měly státy zaměřit nejdříve na sektory, které již nyní hojně využívají vodík.

Rozvoji vodíkového hospodářství by mělo dále pomoci vytváření takzvaných vodíkových uzlů, ve kterých budou sdružováni spotřebitelé i výrobci této komodity.

"Aby byla většina uvedených opatření efektivní, je nezbytné, aby výrobci a spotřebitelé byli schopni určit nízkoemisní vodík podle jeho uhlíkové stopy napříč hodnotovým řetězcem," dodala agentura s tím, že řada zemí již zavedla nebo zavádí certifikační schémata používaná pro tyto účely.