Pařížská klimatická dohoda: Zůstane jen kusem papíru?

Je stupidní a absurdní, nemůžeme se jí řídit, prohlásil o pařížské klimatické dohodě z konce minulého roku filipínský prezident Rodrigo Duterte. Muž, který svými výroky připomíná amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, dal jako první státník najevo, že s ratifikací dohody to nemusí být  slavné.

Filipíny sice nejsou nejvlivnějším hráčem na světové scéně, ale jejich postoj může podle pozorovatelů ovlivnit další asijské země – zvláště ty chudší, které se  obávají vysokých nákladů na reformu energetiky.  S ratifikací  dokumentu z Paříže zatím nepospíchá ani Indie. A postoj Filipín je pro mnohé překvapivý i z dalšího důvodu – právě tato ostrovní země čelí negativním klimatickým jevům, hurikánům i očekávaným vlnám veder a bouří.

Terčem Londýn i Berlín

Nejde ale jen o samotnou ratifikaci – většina zemí na ni pravděpodobně dřív nebo později kývne. Terčem kritiky zastánců pařížské dohody se stávají i třeba významné evropské země, které dosud stály v čele tažení za „zelenou energetiku“ – Velká Británie  a Německo. I když ratifikaci nijak nezpochybňují, činí údajně kroky, které fakticky jdou proti jejímu naplňování. Zvláštní představitelka OSN pro klimatické změny Mary Robinsonová vytkla Londýnu a Berlínu, že dotují odvětví fosilní zdrojů.

A Británie je vůbec pod rozsáhlou palbou ekologických aktivistů a politiků, podle nichž po referendu o vystoupení z Evropské unie nová vláda údajně zcela upozadila téma klimatických změn. „Nezapomínejme, že hlasování o brexitu nebylo hlasováním o klimatické změně,“ emotivně prohlásila například Christiana Figueres – kostarická diplomatka, která se věnovala „klimatické diplomacii“ ve strukturách OSN.

Varování stařešinů

Skupina „moudrých stařešinů“ The Elders (zakladatelem byl Nelson Mandela, nyní stojí v čele Kofi Annan) varovala, že zatím dohodu z Paříže neratifikovala žádná země z desítky největších emitentů skleníkových plynů. A pokud jde o zhruba dvacítku zemí (z velké části menších ostrovů), které už tak učinily, jejich celkový podíl na globálních emisích se pohybuje řádově v desetinách procenta.

The Elders dále vyčetli skupině sedmi vyspělých zemí G7, že zatím nedokázala učinit rázné kroky k ukončení dotací fosilních zdrojů. To samé platí o skupině G20.

Proč ten spěch

Pokud jde o samotnou pomalou ratifikaci dohody, jejímž cílem je udržet růst průměrné globální teploty pod úrovní 2 stupňů Celsia do konce století (a ideálně do 1,5 stupně), nemusí to být nutně tragédie. Původně se počítalo s tím, že pařížská dohoda vstoupí v platnost až v roce 2020.

Jenže je tu snaha dosáhnout už letos minimálně zásadního průlomu ve schvalování dokumentu, který mimo jiné stanovuje cíl rovnováhy mezi vypouštěnými emisemi a jejich pohlcováním v přírodě ve druhé polovině tohoto století.

Tento spěch souvisí s blížícím se odchodem z funkce dvou významných politiků a zastánců klimatické dohody – amerického prezidenta Baracka Obamy a generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna. Právě Pan Ki-mun svolal na 21. září zvláštní jednání hlav států, které se zúčastní Valného shromáždění OSN, aby přece jen popohnal ratifikaci kupředu.

Jenže onen spěch má také zcela pragmatický důvod. Jak ukázal příklad nového filipínského prezidenta (a možná  i nové vlády v Londýně), „dobrá“ vůle účastníků pařížské schůzky může postupně vyprchávat.

Představme si Trumpa

Představme si například, že by Obamu nahradil Donald Trump, i když teď se to zdá vzhledem k vývoji  preferencí málo pravděpodobné.

„Upřímně věřím, že nebudeme čelit tomuto problému,“ prohlásila Mary Robinsonová. Trump dokonce prohlašoval, že by pařížskou dohodu úplně zrušil. To by samozřejmě udělat nemohl, ale Spojené státy by od ní teoreticky tak či onak „odtrhnout“ dokázal.

Mnozí si vzpomínají, jak kabinet George Bushe mladšího odmítl ratifikovat kjótský protokol. Tehdy vše zachraňovala Moskva. Protokol vstoupil  v platnost díky jeho ratifikaci v Rusku.

Zatím  se všichni odvolávají na závazek Číny a USA – dvou klíčových zemí i dvou největších emitentů emisí, že budou klimatickou dohodu ratifikovat do konce tohoto roku. Pokud to Američané stihnou, musel by i případný nový prezident Trump čekat čtyři roky na možnost od  ujednání odstoupit.

Každopádně platí, že ke vstupu pařížské dohody v platnost ji musí ratifikovat 55 zemí, které se podílejí na globálních emisích minimálně 55 procenty.

Bohatí pokrytci?

Filipínský prezident ovšem opět oživil diskusi, která vůbec není nová a doprovází veškerá nekonečná jednání o mezinárodní spolupráci v boji proti globálnímu oteplování. „Bohatí pokrytci“, jak Rodrigo Duterte označuje vyspělé země, chtějí dotlačit mnohem chudší státy, aby vynakládaly obrovské prostředky na přechod od „špinavé“ klasické energetiky k obnovitelným zdrojům. A to v době, kdy ještě nezavršily svou industrializaci.

Přitom dnešní západní země nikdo nenutil, aby v době industrializace pálily méně uhlí nebo omezovaly emise. Bylo by tedy logické, aby hospodářsky vyspělý svět, který má na dosavadním znečišťování hlavní podíl, na plnění klimatických dohod chudším zemím výrazně přispěl.

Duterte tak přece jen naznačil, že ratifikaci pařížské dohody nevylučuje – ovšem za úplně odlišných podmínek.

Podmínky jaderné Indie

A byla to právě mnohem větší  a významnější Indie, která dala najevo, že také považuje plnění pařížských závazků za součást dalšího „obchodování“.

Indové nedávno vyslali vzkaz, že jejich postoj k dokumentu z Paříže by mohl být mnohem příznivější, kdyby byli připuštěni do organizace, která umožňuje obchod s jaderným materiálem pro výrobu energie (Nuclear Suppliers Group – NSG). To zatím světové velmoci odmítaly.

Druhá nejlidnatější země světa to má v tomto ohledu těžké – neratifikovala totiž smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Jenže tady může leckdo hledat další „pokrytectví mocných“ – proč by se Indie měla zříkat atomových zbraní, když Číňané, Američané, Rusové, Britové a Francouzi nemusí?

Západní alarmismus?

Někteří pozorovatelé pak vidí „zlo“ přicházející ze Západu už v samotné teorii globálního oteplování. Odborník na rozvojové země Vijay Jayaraj označil rozhodnutí filipínského prezidenta za správné, protože umožní udržet v zemi důležitou uhelnou energetiku, která podle něj výrazně přispívá tamnímu rozvoji.

Jayaraj pak označil za nesmyslné přizpůsobovat se „vědecky pochybné alarmistické agendě Západu“. (Mimochodem Donald Trump zase před časem tvrdil,  že globální oteplování si vymysleli Číňané, aby poškodili konkurenční schopnost amerického průmyslu.)

Co se děje v Británii

Nedůvěru vůči  Západu pak mohou povzbuzovat podobné výtky, jaké adresovala Mary Robinsonová Londýnu a Berlínu. V případě Velké Británie jí zvláště vadí daňové úlevy pro odvětví ropy a plynu, „které budou stát daňové poplatníky miliardy liber do roku 2020“, zatímco vláda Spojeného království omezila podporu obnovitelným zdrojům a energetické efektivitě.

Další kritici nemohou novému londýnskému kabinetu Theresy Mayové odpustit, že zrušila ministerstvo, které mělo ve svém názvu kromě energetiky také právě klimatickou změnu. Tato agenda byla převedena pod ministerstvo podnikání, energetiky a průmyslové strategie.

Jenže právě tento krok má i své „zelené“ obhájce – je přece naprosto logické propojit podporu nových „zelených“ technologií s celkovým rozvojem ekonomiky a průmyslovými inovacemi.

Komplikovaná Evropa

Složitější je případ Německa, neboť i Mary Robinsonová uznává, že Berlín je v mnoha ohledech lídrem přechodu k zelené energetice a ekonomice – mimochodem také pokud jde o podporu rozvojových zemí.

Vysoké představitelce OSN ale vadí, že Němci se rozhodli platit elektrárnám, které spalují fosilní zdroje včetně uhlí, aby pro případ potřeby udržovaly svou kapacitu. Faktem ovšem je, že tento mechanismus musela berlínská vláda zavést poté, co bylo stále jasnější, že pouhé spoléhání na obnovitelné zdroje zatím není možné.

Evropané jsou ovšem „komplikovaní“, i pokud jde o samotnou ratifikaci pařížské dohody. Za schválený  v Evropské unii bude dokument považovaný až ve chvíli, kdy s ním vyjádří souhlas všech 28 zemí (zatím je členem i Británie). Jak ale připomíná skotský poslanec Evropského parlamentu Ian Duncan, který se tomuto tématu aktivně věnuje, jenom ve federativní Belgii to znamená schválení šesti různými parlamenty.

Zastánci klimatické dohody ale pořád doufají, že její rychlé ratifikaci pomohou dvě země – Spojené státy a Čína. Dohromady vypouštějí podstatně více než třetinu světových emisí – Čína 20 procent, USA 18 procent.

Autor pracuje jako konzultant a specialista pro energetické projekty agentury HATcom.

Úvodní fotografie: Yann Caradec