PSA HybridAir a auto na vzduch od MDI

V posledních letech roste počet alternativních způsobů pohonu automobilů jako houby po dešti, věděli jste ale, že existují koncepty vozidel poháněných „pouze“ vzduchem? Oba v tomto článku zmiňované pochází z Francie a spojuje je to, že přestože jsou koncepty funkční, do výroby se zřejmě kvůli ekonomickým a technickým omezením nedostaly.

PSA: hybridní technologie HybridAir

V roce 2013 představil v Ženevě koncern PSA koncept vozidla s technologií HybridAir, kterou označil za zásadní změnu na poli hybridních technologií. Ve zkratce se dá říci, že jde o krátkodobý pohon stlačeným vzduchem, který je „vstřikován“ do spalovacích komor místo paliva. Jeho cílem samozřejmě je, jako u všech hybridních technologií, snížení paliva ve městě nebo při jiném neplynulém pohybu, kde dochází ke zbytečným ztrátám způsobeným bržděním a následným opětovným rozjížděním. Jeho dalším cílem ale bylo také snížení ceny této technologie v porovnání s „klasickými“ bateriovými řešeními.

První vozidla vybavená tímto systémem se měla na trhu objevit v roce 2016 s tím, že díky nízké výrobní ceně se mělo jednat i o vozidla patřící do segmentu B či C, tedy Citroen C3, C4 či Peugeot 508, jenž svou hybridně elektrickou variantu má (RXH). Výrobce sliboval úsporu až 45 % paliva v městském provozu, což skutečně je velmi dobrý výsledek na úrovni elektrických full hybridů.

Jedná se o vlastní technologii tohoto koncernu ve spolupráci se společností Bosch. Dle tvrzení tehdejšího vedoucího týmu Karima Mokkadema (odešel na konci roku 2014 a počátkem roku 2015 byl celý vývojový tým, čítající asi 180 lidí, také zeštíhlen) se společností MDI, o níž bude řeč dále, nespolupracují, což potvrdil i vedoucí společnosti MDI, Guy Negre. 23. 1. 2015 byl ale z finančních důvodů (na dokončení chybělo zhruba 500 milionů Eur) vývoj této technologie pozastaven a do dnešního data se již žádné nové informace neobjevily.

Konkrétněji se jednalo o kombinaci spalovacího motoru (v představených konceptech Peugeot 208 HybridAir a Citroen C4 Cactus Airflow (úvodní fotografie) se jednalo o atmosférický tříválec Puretech o objemu 1.2 litru naladěný na 82 koní) s kompresorem a dvou tlakových nádrží, které nahrazovaly baterie. Jedna byla umístěna ve středovém tunelu a druhá s nižším tlakem u zadní nápravy (vyrovnávací komora). V případě brždění tlakoval kompresor vzduch do nádrže s vyšším tlakem, aby v případě rozjezdu mohl být tento vzduch použit místo paliva pro vstřikování do válců. Tímto mělo být dosaženo snížení spotřeby až na priusové 2 litry na 100 km, všichni ovšem víme, jak toto měření dle NEDC cyklu funguje.

O samotný pohon přední nápravy se tak staraly oba pohony podle potřeby skrze automatickou převodovku s planetovým soukolím. Z důvodu vysokých nákladů na vývoj a nejistoty vysokých prodejů nutných pro jeho zaplacení došlo k zastavení vývoje a vzduchové hybridy se alespoň prozatím staly i přes původně zamýšlené nízké výrobní náklady příliš drahou variantou pro skutečné použití.

MDI: malé auto poháněné vzduchem

Vývojem vozidla poháněného vzduchem se zabývá společnost MDI (Moteur Developpment International s továrnou na jihu Francie, sídlem v Lucembursku a obchodním střediskem v Barceloně, kde se dle svého tvrzení věnuje práci na mezinárodní expanzi) založená v roce 1991 Guy Negrem. V roce 1995 postavila na testování svůj první prototyp, který měl na delší cesty spalovací motor a na krátké (městské) jízdy motor na vzduch. Tím potvrdili svou základní vizi, že bezemisní provoz automobilu je možný. K oficiálnímu představení vozu MDI Cat a MDi Minicat s velkým očekáváním do blízké budoucnosti došlo roku 2003.

Vše nasvědčuje tomu, že se auto na vzduch společnosti MDI stane jedním z největších objevů nového století. Konstruktér motorů a vynálezce, pan Guy Negre, vyvinul nový motor schopný pohánět automobil rychlostí až 110 Km/h, s dojezdem do 300 km na jedno natankování s cenou menší než 0.40 Kč na kilometr. Nejenom že neprodukuje žádné výfukové zplodiny, ale navíc ještě čistí vzduch.

Uvádí české „zastoupení“ autonavzduch.cz

Vozidlo má klasický pístový motor, ale nikoliv spalovací, jak je běžné posledních 200 let. Motor je poháněn stlačeným vzduchem z plastové nádrže, kde tlak dosahuje hodnot zhruba 30 až 50 MPa. Do pístu je nasán okolní vzduch, který je stlačen (na přibližně 15 MPa), čímž vzroste jeho teplota přibližně na 400 °C. V tuto chvíli dojde ke vstřiku stlačeného, relativně chladného vzduchu z nádrže, který se při této teplotě rychle rozpíná a žene píst. Z výfuku motoru jde pouze vzduch o teplotě -30 až 0 °C, a lze jej tedy dle tvrzení výrobce využít na chlazení interiéru. Dokonce má být atmosférický vzduch na vstupu čištěn filtry tak, že výstupní bude čistší.

Stejně jako u současných elektromobilů tedy jde o lokálně bezemisní vozidlo. Jeho problémem je závislost na vnější teplotě, ovšem v opačném slova smyslu než u elektromobilů. Čím teplejší je nasávaný vzduch, tím hůře pro vozidlo. Vzhledem k teplotě „spalin“ ale není problém tento vzduch chladit.

Druhým problémem je postupně klesající tlak v nádrži, a tak s ujetými kilometry bude klesat výkon motoru. Dojezd na nádrž se u testovacích vozidel MDI pohybuje kolem 200 – 300 km (rok 2007) či 1000 km (rok 2010), těžko ovšem oficiální informace o téměř neexistujícím vozidle ověřit a minimálně druhá uváděná informace je poměrně k neuvěření.

175litrovou nádrž na stlačený vzduch lze naplnit buď speciální plnící stanicí (kvůli vysokému tlaku, samotná stanice je prostě kompresor), kde to trvá zhruba 3 minuty nebo připojením do elektrické sítě, kde nádrž naplníme zabudovaným malým kompresorem (ekvivalent palubní nabíječky elektromobilů) za zhruba 3 hodiny s otázkou, zda skutečně i takto dosáhne tlak v nádrži vysoké hodnoty. Cena obojího by měla být v řádu korun (v závislosti na ceně elektřiny), ale část (zhruba 30 %) energie ztratíme značným zahřátím stlačovaného vzduchu.

Mimo pohon se společnost MDI věnovala inovacím také v ostatních částech vývoje automobilu. Návrh tvaru karoserie ze skelných vláken pro snížení hmotnosti byl ovlivněn aerodynamikou, z dnešního pohledu působí ovšem úsměvně. MDI se také chlubí plně digitálním přístrojovým štítem (nutno dodat, že tyto informace jsou dnes již 10 let staré), který je dnes již naprosto běžný, ale zároveň se rozhodli vynechat veškerou kabeláž a nahradit ji rádiovým vysíláním, čímž ušetřili několik desítek kilogramů.

V roce 2008 uvažovala o koupi licence indická společnost Tata a za pomoci společnosti Zero Pollution Motors mělo být vozidlo nabízeno v USA se slibovaným dojezdem až 1000 km. Od té doby je ale naprosté ticho a zdá se, že tak už to také s poháněním automobilů vzduchem zůstane, přestože na webu ZPM jsou stále smělé plány na roky 2015 až 2018 s inovovaným „vozidlem“ na vzduch a cenou kolem 10 tisíc USD.