Obří rotující válec místo plachty. Maersk testuje novou cestu k nižším emisím z námořní dopravy

Námořní doprava dnes zajišťuje přibližně 80 % světového obchodu, ale také se významně podílí na produkci globálních emisí CO₂. S rostoucím tlakem na dekarbonizaci lodní přepravci hledají způsoby, jak snížit spotřebu paliv a emise bez nutnosti čekat na masové rozšíření alternativních paliv. Jednou z nejslibnějších technologií je takzvaná větrná asistence pohonu. Tuto technologii na své kontejnerové lodě plánuje v pilotním projektu instalovat dánská lodní společnost Maersk, která patří mezi největší světové provozovatele kontejnerových lodí.

Společnost Maersk podepsala smlouvu o instalaci první novodobé „větrné plachty“ na svou kontejnerovou loď. Tímto počinem se námořní průmysl takřka vrací k osvědčené technologii z minulosti, a to za účelem snížení spotřeby paliva. Mezi rotorovými plachtami a tradičními bílými plachtami zavěšenými na stěžních však existuje jen málo podobností.

Co je to a jak funguje větrná asistence pohonu?

Takzvaná rotorová plachta neboli Flettnerův rotor je vysoký rotující válec instalovaný na palubě lodi. Technologie využívá tzv. Magnusův efekt, při němž proudící vzduch kolem rotujícího tělesa vytváří rozdíl tlaků a generuje vztlakovou sílu. Tato síla působí vpřed a pomáhá hlavnímu lodnímu motoru pohánět plavidlo.

Plachta, která bude do poloviny roku 2027 instalována na lodi Labrea, bude mít výšku 35 metrů a průměr 5 metrů, je navržena britskou společností Anemoi. Její umístění v přední části středně velké kontejnerové lodi má v rámci pilotního projektu prokázat, zda tato technologie dokáže významně snížit náklady na palivo a poplatky za emise. Podle společnosti Anemoi mohou rotorové plachty fungovat i při silném vlnobití a rychlosti větru až 35 metrů za sekundu.

Instalace podobných zařízení na kontejnerové lodě představuje velkou výzvu jelikož veškerý prostor na palubě je využíván pro skladování nákladu. Z důvodu prostorového omezení se rotorové plachty instalují především na tankery nebo na lodě určené pro přepravu sypkých nákladů a automobilů. V současnosti je na plavidlech s hrubou tonáží nad 400 tun nainstalováno kolem 110 komerčních zařízení, dalších 80 až 90 je objednáno a asi 50 se připravuje.

Nákladná instalace a úspory

Podle Nicka Contopoulose, obchodního ředitele společnosti Anemoi, je největší překážkou pro tuto technologii v současnosti samotná ekonomická návratnost řešení. Instalace systémů se může vyšplhat na několik milionů dolarů, a tak hrozí, že doba návratnosti investice výrazně přesáhne dobu trvání typické nájemní smlouvy plavidla. Počáteční náklady často nese majitel lodi, zatímco nájemce těží z nižších nákladů na palivo, takže motivace k instalaci není velká. Cena samotného rotoru se pohybuje mezi 600 000 a 1,2 milionu dolarů.

Úspory paliva díky větrné technologii se mohou pohybovat v rozmezí 5 až 25 procent v závislosti na podmínkách, plavidle a trase. Společnost Anemoi odhaduje, že každá z jejích rotorových plachet, které se obvykle instalují ve skupinách po třech až pěti, ušetří přibližně jednu tunu paliva denně a sníží emise CO₂ o zhruba tři tuny na jednu plachtu.

Emise z námořní dopravy

Od 1. ledna 2024 jsou do systému EU ETSzahrnuty lodě o hrubé tonáži nad 5000 GT vplouvající do přístavů Evropského hospodářského prostoru. Rejdaři musí monitorovat a vykazovat emise a následně odevzdávat emisní povolenky odpovídající vypuštěnému objemu CO₂. Systém se zavádí postupně: za emise z roku 2024 se hradí 40 %, za rok 2025 již 70 % a od roku 2027 bude pokryto 100 % relevantních emisí. EU ETS se vztahuje na 100 % emisí z plaveb mezi přístavy v EHP, 50 % emisí z plaveb mezi přístavem EU a přístavem mimo EU a 100 % emisí vznikajících během pobytu lodě v evropském přístavu. Námořní doprava v současné době představuje přibližně 3 procenta celosvětových ročních emisí uhlíku.

Mezitím v rámci International Maritime Organization (IMO) probíhají intenzivní jednání o novém globálním rámci pro snižování emisí z mezinárodní lodní dopravy. Návrh zahrnuje zavedení celosvětového standardu pro uhlíkovou intenzitu lodních paliv a ekonomického mechanismu, který by finančně motivoval provozovatele lodí ke snižování emisí skleníkových plynů. Jednání však provází výrazné neshody mezi členskými státy ohledně ambicióznosti navrhovaných opatření. Zatímco Evropská unie, ostrovní státy a řada dalších zemí podporují rychlejší dekarbonizaci sektoru, Spojené státy v roce 2025 vystoupily z probíhajících jednání a odmítly návrhy, které by zavedly poplatky nebo jiné ekonomické nástroje navázané na emise lodní dopravy.