Urychlí destabilizace Blízkého východu evropskou „zelenou“ revoluci?

Útok na saúdská ropná zařízení potvrdil, jak moc se v posledních 30 letech proměnilo světové bezpečnostní paradigma. Zatímco v roce 1991 musel Saddám Husajn využít k likvidaci kuvajtských ropných polí své mohutné konvenční armády, dnes je provedení sabotáže mnohem jednodušší. Udržovat funkční obchodní vztahy s ropnou velmocí a nezaplétat se do regionálních problémů, je naopak čím dál těžší.

Saúdská Arábie je jedním z klíčových vojenských spojenců Západu v oblasti a vytváří mocenský protipól Íránu. Se svou produkcí 10,32 milionů barelů surové ropy denně byla monarchie v roce 2018 podle organizace OPEC třetím největším producentem této suroviny na světě. Útok na saúdská těžební zařízení proto může výrazně ovlivnit světové ceny ropy a narušit křehkou mocenskou rovnováhu v regionu.

Zapomenutá válka

Ropná monarchie patří mezi stabilnější státy Blízkého východu, přesto má celou řadu nepřátel. Kromě latentního konfliktu se šíitským Íránem Saúdové také vedou koalici arabských států bojujících v Jemenu proti hútijským rebelům. Krvavý konflikt v Jemenu se odehrává převážně mimo pozornost kamer, přestože podle nedávné zprávy OSN dosáhne ke konci roku 2019 počet jeho přímých a nepřímých obětí 233 tisíc.

Právě aktuální útok, ke kterému se hútijští rebelové přihlásili, může pozornost světa ke konfliktu obrátit. Dokonce se již objevily spekulace, že přesně to mohlo být pravou motivací útoku – upozornit svět na zapomenutou válku. Rebely v jemenské občanské válce podporují Íránci, kteří se, stejně jako hútijští rebelové, hlásí k šíitské formě islámu. Konflikt probíhá už od roku 2015 a zatímco 14 milionů Jemenců je ohroženo hladomorem, ekonomické a strategické zájmy všech zúčastněných stran se zatím nedostaly do takové fáze, aby měly zájem na ukončení bojů.

Rebelové vs. království

Kolem útoku samotného panuje celá řada nejasností. Zezačátku nebylo zřejmé, jestli byl útok veden drony, nebo raketami – saúdskoarabské úřady později podle trosek určily, že k útoku bylo použito obojí. Není také jasné, odkud byla celá operace vedena – a to jak ve fyzickém smyslu (odkud vzlétly drony a byly vypáleny rakety), tak ve smyslu řízení celé operace. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo již za viníka označil Teherán, zatímco ostatní státy včetně samotné Saúdské Arábie byly nejprve ve vyjadřování opatrnější a hovořily o „zbraních íránského původu“.

Po analýze trosek dronů i saúdská vyšetřovací komise konstatovala, že za útokem stojí Írán. K útoku se oficiálně přihlásili hútijští rebelové využívající íránské zbraně, řada analytiků ale zpochybňuje schopnost hútijských sil naplánovat a provézt logisticky náročnou operaci. Hútijové již na saúdské ropovody útočili, nikdy ale tak daleko od jemenských hranic.

Pro pozorovatele, kteří sledují vývoj v oblasti Blízkého východu, není útok na energetickou infrastrukturu příliš překvapivý. V červnu letošního roku došlo k podobně záhadným útokům na ropné tankery v Hormuzském průlivu, z nichž většina států obvinila perský režim. V červenci pak došlo k přímému zadržení britského tankeru íránskými ozbrojenými silami. Zatímco dřív byl za neuralgický bod světového obchodu s ropou považován právě úzký průliv mezi Perským a Ománským zálivem, dnes se v plné míře ukazuje zranitelnost i vnitrozemských ropovodů.

Partner se špatnou pověstí

Všechny události posledních měsíců vypovídají o dvou trendech. Zaprvé, v oblasti Blízkého východu nedochází k uklidňování politické situace, ale spíše k její eskalaci. Íránsko-saúdské soupeření, které mělo dosud podobu pouze různých „proxy wars“ v Jemenu nebo Sýrii, hrozí přerůst v otevřený konflikt. Zadruhé – a to je důležité pro světové ceny ropy – v případě otevřeného konfliktu může být cílem i energetická infrastruktura. Blízkovýchodní režimy již tradičně využívají své ropné zásoby k nátlaku – nejznámější příklad je ropný šok způsobený embargem arabských států vyhlášeným jako odveta za podporu Izraele v Jomkipurské válce. Dalším příkladem je již zmíněné zapálení kuvajtských ropných polí ustupující iráckou armádou během první války v Zálivu.

Evropská snaha zbavit se závislosti na fosilních zdrojích tak získává novou dimenzi. Kroky, které bývají prezentovány především jako environmentální, můžou v blízké budoucnosti představovat velmi silný strategický prvek. Spoléhat na nestálé partnery se v dlouhodobém horizontu ukazuje jako nevýhodné, protože v tomto případě nikdy nejde jen o čistě obchodní vztahy. Ropné velmoci budou vždy v pokušení vtahovat evropské státy do regionálních sporů a čím více bude Evropa závislá na blízkovýchodní ropě, tím více bude vydíratelná. Střely vypálené na ropná zařízení tak Rijád zasáhly velmi účinně a na velmi ctilivém místě. Možná totiž daly zelenou evropskému energetickému loučení s Orientem.