Klimatická změna 1/3: Green Deal - a bude to stačit?

V současnosti probíhá energetická tranzice, tedy přechod k nízkoemisním a obnovitelným zdrojům energie, ale občas se zapomíná na hlavní důvod těchto změn a tím je - klimatická změna. Klimatická změna představuje jednu z největších výzev, kterým kdy lidstvo čelilo[1]. Vědecké poznatky varují, že překročení určitých bodů zvratu klimatického systému by mohlo vést k nevratným a zrychlujícím se změnám klimatu[2]. Už nyní pozorujeme dopady, které vědci dlouho předpovídali – úbytek arktického ledu, tání ledovců, zvyšování hladin oceánů, častější vlny extrémních veder a častější výskyty extrémního počasí [3].

Všechny změny, které dnes v energetice probíhají, mají své opodstatnění v boji proti klimatické změně. Ta je však nesmírně složitým jevem, jehož pochopení vyžaduje celou vědeckou disciplínu – klimatologii. Ve skutečnosti se snažíme čelit něčemu tak komplexnímu, abychom uchovali svůj dosavadní způsob života, ale ten se pravděpodobně definitivně promění, a to nejenom v energetice.

Autoři nedávné zprávy o klimatických „tipping pointech“ dokonce varují, že tyto jevy představují jedny z nejvážnějších hrozeb pro lidstvo, kdy po jejich překročení nebude cesty zpět[4]. Mezinárodní společenství proto již desítky let hledá způsoby, jak klimatickou změnu zpomalit – od zakládání Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) v 80. letech po Pařížskou dohodu z roku 2015, jež si klade za cíl udržet globální oteplení pod 2 °C (ideálně 1,5 °C) oproti předprůmyslové éře. Tyto iniciativy daly impuls řadě konkrétních politik na národní i nadnárodní úrovni.

Evropská reakce: Green Deal a jeho náklady

V Evropské unii se odpovědí na klimatickou krizi stal ambiciózní European Green Deal (Zelená dohoda) a s ním spojený evropský klimatický zákon. Tyto dokumenty právně zakotvují cíl dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 a mezicíl snížit emise o 55 % do roku 2030[5]. Na podporu těchto závazků přijímá EU rozsáhlý balík opatření – reformu trhu s emisními povolenkami (EU ETS), zavedení povolenek i pro další sektory (tzv. ETS 2), přísnější standardy pro průmysl a dopravu, či pravidla ESG reportingu (nové směrnice o podnikovém vykazování udržitelnosti). Cílem je dekarbonizovat evropskou ekonomiku a přispět k naplnění závazků Pařížské dohody.

Otázkou ovšem zůstává, za jakou cenu a s jakým efektem. Realizace Zelené dohody vyžaduje obrovské investice, kdy Evropská komise odhaduje, že do energetické infrastruktury a nových technologií bude třeba každoročně vložit stovky miliard eur. Firmy navíc nesou nejen náklady na samotné technologie, ale i na administrativu v podobě rozšířeného ESG reportingu a dalších povinností. Z pohledu podnikatelů a investorů je velkým problémem nepředvídatelnost prostředí – cena emisních povolenek kolísá, což komplikuje plánování dlouhodobých projektů a podrývá důvěru v cenové signály trhu s uhlíkem[6]. Připočteme-li stále nové regulatorní požadavky, vzniká obraz nekonzistentního prostředí, které investice spíše odrazuje, než podporuje.

Tyto obavy mají i makroekonomický rozměr. Vysoké ceny energií a složité předpisy oslabují konkurenceschopnost evropských firem, zejména v energeticky náročných odvětvích. Mario Draghi ve své zprávě pro Evropskou komisi nedávno upozornil, že právě drahá energie a byrokratická zátěž patří k hlavním důvodům ztráty dynamiky evropského hospodářství [7]. Výroba klíčových surovin, jako je ocel, cement či chemické produkty, se proto přesouvá mimo EU – fenomén známý jako carbon leakage [8]. Například získat povolení pro výstavbu nové továrny v ČR trvá léta; často tak developeři místo u nás staví raději v zahraničí, kde to jde rychleji[9].

Takové případy ilustrují, že administrativní zátěž a přísné ekologické limity mohou odrazovat investory nejen v Česku, ale v celé EU. Není proto náhodou, že Evropská komise letos přišla s iniciativou “Simplification Omnibus“ na zjednodušení udržitelné legislativy právě s cílem odlehčit byznysu. Firmy dlouhodobě dávaly najevo, že je brzdí složité předpisy a byrokracie, jež je znevýhodňují proti konkurenci z USA či Číny. V reakci na to Komise navrhuje snížit reportingové povinnosti o 25 % a ulevit zejména malým a středním firmám od některých aspektů ESG reportingu[10].

I přes tyto korekce zůstává faktem, že evropská cesta dekarbonizace je záměrně velmi ambiciózní a přísná – a tedy nákladná. Určitá odvětví, která jsou z podstaty „špinavá“ (vysokouhlíková), mohou narazit na své limity fungování v EU; buď se rychle transformují, nebo utlumí výrobu, případně se přesunou jinam. Tento trend však s sebou nese rizika: pokud by v budoucnu došlo k narušení globálního obchodu či geopolitickým konfliktům, Evropa by mohla postrádat klíčové suroviny a kapacity, které mezitím outsourcovala mimo svůj kontinent[11]. Kritici proto upozorňují na nutnost pečlivě vyvažovat klimatické cíle s ekonomickou realitou tak, aby Evropa neztratila průmyslovou páteř a nevystavila se nadměrné závislosti.

Evropa jako „kapka v moři“ globálních emisí?

Je také namístě položit si otázku, jaký globální efekt budou mít evropské snahy. Evropská unie dnes produkuje pouze kolem 6 % světových emisí skleníkových plynů[12]. Pro srovnání – v roce 1990 to bylo 15 %. Významný podíl na poklesu evropských emisí má snížení průmyslové výroby, ale především růst emisí v rozvojových ekonomikách. Čína sama dnes vypouští asi 35 % světových emisí CO₂ a do první trojice znečišťovatelů se nově zařadila i Indie. Samozřejmě, pokud by EU plnila své ambice a stala se do poloviny století klimaticky neutrální, pomůže to, ale celosvětové klima tím nezachráníme, bez obdobných kroků jinde. Evropský podíl na současných emisích je už relativně malý – jistě, pořád jsme čtvrtý největší emitent, ale i tak se jedná o zhruba dvacetinu globálních emisí [13]. Je proto pochopitelné, že se objevují úvahy, zda evropské obrovské investice a přísná opatření nejsou svým efektem jen „plivnutím v moři“, zatímco jiní hráči (USA, Čína, rozvojový svět) tolik o snižování emisí neusilují (minimálně ne tak rychle) a na první místo staví spíše svůj průmysl a ekonomický růst.

Na druhou stranu je nutné zmínit historickou odpovědnost a spravedlnost. Evropa (stejně jako další vyspělé země) využila ve 20. století obří „uhlíkový rozpočet“ – naše dnešní bohatství vzniklo i díky spalování uhlí, ropy a plynu v masivním měřítku. Kumulativně evropské státy patří k největším historickým znečišťovatelům. Už v 90. letech IPCC upozornil, že klimatická změna může vyvolat masové migrace a že rozvinuté země nesou hlavní díl zodpovědnosti za problém[14]. I dnes máme na osobu vyšší emise než světový průměr – evropské per‑capita emise CO₂ sice klesly, ale stále převyšují globální průměr asi o 15 %[15]. Z hlediska principu “společné, ale rozdílné odpovědnosti“, který je zakotven v mezinárodních klimatických dohodách, tedy morálně nelze říci, že „Evropa už udělala dost“. Naopak, argumentuje se, že právě bohaté země mají jít příkladem a investovat do snižování emisí jako první, i když samy už nyní nejsou největším znečišťovatelem[16]. Tato klimatická spravedlnost je často zmiňována rozvojovými státy: Evropa a Západ mají „dluh“ za staletí emisí, a proto by nyní měli konat bez ohledu na to, že jiní ještě emise zvyšují.

Skutečným „háčkem“ však je, zda i při maximální evropské snaze zabráníme katastrofickým změnám, nebo zda kvůli objektivním limitům náš příspěvek nebude stačit. Jinými slovy – neobětujeme příliš, za příliš vysokou cenu, pro příliš malý výsledek? Tato otázka začíná zaznívat stále častěji v evropské politické debatě.