Klimatická změna 2/3: Změny, kterým neutečeme

Ve veřejném prostoru  se velice málo hovoří o tom, co nás v budoucnosti čeká nebo alespoň o tom, co si vědci myslí, že nás čeká v kontextu klimatické změny. Dalším klíčovým faktem je setrvačnost klimatického systému. I kdyby lidstvo zázrakem ze dne na den přestalo vypouštět všechny skleníkové plyny, tak oteplování se okamžitě nezastaví, což je nutné zdůraznit [1].

Klimatický systém (zejména oceány) reaguje se zpožděním na již zvýšené koncentrace CO₂. NASA uvádí, že pokud bychom dnes zastavili veškeré emise, teplota by se sice během pár let přestala zvyšovat, ale zůstala by zvýšená – a klima by zůstalo vychýlené na vyšší úrovni po celá staletí. Jinými slovy, globální oteplení se už rozeběhlo a nejde naráz vrátit zpět. Některé změny (třeba ústup ledovců, oteplení oceánů či zvýšená hladina moře) jsou v podstatě nevratné v horizontu stovek až tisíců let. [2].IPCC konstatuje s vysokou jistotou, že globální teploty budou stoupat nejméně po několik příštích dekád (především v závislosti na dosavadních emisích). To znamená, že i při agresivním snižování emisí do roku 2030 či 2040 se nevyhneme některým významným dopadům – musíme se na ně adaptovat[3].

Jak bude svět konkrétně vypadat při oteplení o +1,5 °C, +2 °C či více, nelze s naprostou jistotou říci, ale vědecké projekce nabízejí hrubou představu. NASA zmiňuje například častější a silnější požáry, delší suchá období v některých regionech a naopak intenzivnější přívalové deště a hurikány jinde[4]. Už nyní extrémy počasí překonávají rekordy – vlny veder, ničivé záplavy, urputná sucha či megapožáry se stávají novou realitou. Řada oblastí – zejména v tropech a subtropech – může být téměř neobyvatelná kvůli kombinaci horka a vlhkosti, která překračuje fyzické limity lidské termoregulace[5]. Projekce naznačují, že do konce století se životní podmínky na Zemi výrazně promění; kromě počasí to zahrnuje i úbytek úrodné půdy, pokles zemědělských výnosů, vymírání ekosystémů a šíření tropických chorob do nových oblastí.

Jedním z nejvážnějších sociálních důsledků mohou být tzv. klimatické migrace. Pokud některé státy či regiony postihnou extrémní sucha, neúroda, nedostatek vody nebo stoupající moře (ohrožující přímo existenci pobřežních komunit a ostrovů), lze očekávat masový odchod lidí z postižených míst. Už dnes pozorujeme, že extrémní události vedou k vysídlování obyvatel – například dlouhotrvající sucho v Sýrii předcházelo tamnímu konfliktu a migraci, cyklóny vyhánějí tisíce rodin z ostrovních států v Indickém a Tichém oceánu atd. IPCC již v roce 1990 varoval, že největším dopadem klimatické změny může být pohyb populace v řádu milionů lidí[6]. Novější odhady hovoří dokonce o desítkách až stovkách milionů potenciálních “klimatických uprchlíků” v příštích dekádách (ačkoli přesná čísla jsou velmi nejistá a závisí na tom, jak rychle emise snížíme a jak bude svět spolupracovat na humanitární pomoci).

Jisté však je, že podmínky na planetě se do konce století zásadně změní a s tím i podmínky pro život lidí. Při relativně optimistickém scénáři oteplení kolem 1,5–2 °C budeme čelit novým výzvám ohledně zabezpečení potravin a vody, ochrany pobřeží, zvládání extrémů a přesídlování obyvatel.

Máme tedy před sebou dilema: Má smysl vyvíjet obrovské úsilí ke snížení emisí, když už stejně určité změny nezvrátíme? Neměli bychom své zdroje raději zaměřit na to, abychom se změněnému klimatu přizpůsobili (adaptovali), případně dokonce zkusili aktivně zvrátit trend pomocí nových technologií?

Adaptace vs. mitigace: kam nasměrovat úsilí?

Odpověď odborníků na výše uvedené dilema většinou zní, že nelze rezignovat ani na mitigaci (omezování emisí), ani na adaptaci – potřebujeme obojí současně [7]. Důvodem je, že již máme „rozdané karty“ v podobě jistého oteplení, kterému se musíme přizpůsobit, ale zároveň lze pořád ovlivnit, jak moc se klima v budoucnu změní. NASA to popisuje tak, že jsme už zavázali pro  určitou úroveň oteplení, ale kolik stupňů to nakonec bude, záleží na našich budoucích emisích [8]. Adaptace bez mitigace by vedla do slepé uličky: pokud bychom nebrzdili emise, oteplení by překročilo 3 °C, 4 °C nebo více, což by zřejmě znamenalo katastrofické dopady, jimž se nelze plně přizpůsobit. Mitigace bez adaptace by zase ignorovala realitu, že změny už probíhají – i při oteplení 1,5 °C bude nutné investovat do ochrany před povodněmi, budování infrastruktury odolné vůči extrémům, změn plodin v zemědělství apod.

Někteří experti ale upozorňují, že debata je nevyvážená: většina politické energie (a financí) míří do snižování emisí, zatímco na adaptaci se zapomíná nebo se podceňuje. Adaptovat se přitom budou muset bohaté i chudé země – a pro ty chudší to bude obzvlášť obtížné bez pomoci. Již dnes vidíme adaptace v praxi: stavějí se protipovodňové hráze, v zemědělství se zkouší odolnější plodiny, města zavádějí tzv. zelenou infrastrukturu (parky, chlazení ulic) proti tepelným ostrovům, v ČR je to například větší snaha o zadržování vody v krajiny, atd. Přesto se hovoří o „adaptation gap“ – propasti mezi potřebnými a reálně financovanými adaptačními opatřeními. Do budoucna možná dává smysl více investovat do odolnosti společnosti, protože určitou míru změny nezastavíme. Například v rozpočtech EU i členských států by adaptační projekty (voda v krajině, zalesňování, klimaticky odolné stavby) měly mít podobnou prioritu jako projekty čisté energie [9].

Vedle toho se začíná diskutovat i třetí pilíř reakce na klimatickou krizi: geoinženýrství. Jde o soubor nápadů, jak technicky zasáhnout do klimatu planety a uměle snížit teplotu, například: rozprašovat do stratosféry aerosoly odrážející část slunečního záření (simulace „sopečné zimy“), nebo naopak uměle odsávat CO₂ z atmosféry ve velkém a ukládat ho pod zem. Tyto koncepty byly dlouho tabu, ale s rostoucí obavou, že oteplení nelze udržet do 1,5 °C, se dostávají do popředí vědeckého zkoumání. Někteří klimatologové tvrdí, že geoengineering by mohl být užitečný „plán B“ pro případ, že by mitigace nestihla zabránit nebezpečnému oteplení [10].

Například solární geoinženýrství (reflexe slunečního záření aerosoly) by teoreticky dokázalo rychle snížit globální teplotu – otázkou je za jakou cenu a s jakými vedlejšími efekty. Kritici varují, že tyto zásahy mohou mít nečekané důsledky na regionální klima (např. změny monzunů, ozonové vrstvy apod.) a že neléčí příčinu (skleníkové plyny), jen dočasně maskují následek. Navíc panují etické a geopolitické otazníky: kdo by o takovém globálním zásahu rozhodoval a mohl by jeden stát jednostranně „nastavit termostat“ Země? [11].

Přesto se výzkum v této oblasti rozvíjí. Zatím převládá názor, že geoengineering není náhradou snižování emisí, ale může se stát doplňkovým nouzovým opatřením. Podmínkou by ovšem bylo získat veřejnou podporu, která je nyní velmi nejistá, proto vědci zdůrazňují nutnost otevřeně komunikovat o možných rizicích a přínosech, aby veřejnost i politici rozuměli, celé problematice. Zatím platí, že jakákoli reálná aplikace těchto metod je spíše hudbou budoucnosti a krajním scénářem [12].