Pět let povolování, devět měsíců výstavby. V Česku se bojíme rozhodovat, říká Jan Srna z Enery

Postavit velkou solární elektrárnu v Česku může trvat řadu let. Samotná výstavba přitom zabere jen zlomek této doby. Podle Jana Srny ze společnosti Enery zůstávají jednou z hlavních překážek rozvoje obnovitelných zdrojů složité povolovací procesy, nejednotný výklad legislativy a neochota přebírat odpovědnost za rozhodování o nových projektech. V druhé části rozhovoru pro oEnergetice.cz se věnuje také budoucnosti větrných elektráren, financování nových zdrojů a možnostem obnovení provozní podpory. První část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Když společnost Enery dokončila fotovoltaickou elektrárnu Stella o výkonu 37 MWp v jihočeském Dyníně, měla za sebou přibližně pět a půl roku příprav a realizace projektu. Samotná výstavba přitom trvala pouhých devět měsíců. Zbývajících téměř pět let zabraly především příprava projektu a povolovací procesy. Právě tento nepoměr dobře ilustruje jednu z hlavních překážek, na které investoři do velkých obnovitelných zdrojů v České republice narážejí.

Přestože se legislativní podmínky pro výstavbu obnovitelných zdrojů v posledních letech postupně zlepšují, nové projekty v Česku stále vznikají pomaleji než v řadě jiných evropských zemí. Zatímco výstavbu solárních parků u nás brzdí chybějící provozní podpora, rozvoj větrné energetiky komplikuje odpor části místních obyvatel a samospráv. Právě větrné elektrárny přitom podle Srny české energetice výrazně chybějí, mimo jiné kvůli možnosti kombinovat jejich výrobu s fotovoltaikou.

V rozhovoru se proto věnujeme tomu, proč ani změny legislativy zatím nedokázaly zásadně urychlit povolování nových elektráren, co ukazují výsledky místních referend o větrných projektech a proč banky nechtějí nést veškeré tržní riziko solárních investic. Řeč přišla také na možné obnovení aukcí a rozdílové kontrakty (CfD), ceny, za které by se nové solární elektrárny mohly stavět, i na zkušenosti ze zahraničí, kde podle Srny obce přistupují k obnovitelným zdrojům výrazně vstřícněji.

U elektrárny Stella trvalo dokončení projektu několik let. Co bylo největší překážkou?

Stellu bych rozdělil na dvě části. K projektu jsme se dostali, když už měl starší stavební povolení, které jsme v podstatě museli celé překopat a přenastavit na aktuální situaci. Proces od začátku, řekněme té druhé fáze, po dnešní dokončení trval zhruba pět a půl roku. Největší překážkou jsou development a povolovací proces. Teď je to o něco lepší, ale samotná výstavba trvala pouze tři čtvrtě roku a zbývajících pět let bylo povolování.

Zlepšily se v posledních letech podmínky povolování díky legislativním změnám?

Obecně lze říci, že legislativa v posledních letech obnovitelným zdrojům pomáhá. Zpřesnily se některé pojmy ve stavebním zákoně, jako technická infrastruktura, což obnovitelným zdrojům pomohlo. Vymahatelnost práva ale v České republice pořád není optimální. I když je určitý paragraf sebelépe napsaný, ne všechny instituce ho vykládají stejně. Vidíme různé výklady ministerstev i soudů a na tom je potřeba stále pracovat a dělat osvětu napříč sektorem – nejen v našem oboru, ale i v těch dalších.

Změny měly pomocí mimo jiné větrným elektrárnám. Jakou perspektivu mají v Česku? A co podle vás ukazují výsledky místních referend?

Je to trochu absurdní. Nedávno jsme četli, že tři ze čtyř Čechů jsou pro větrné elektrárny. A pak z jednadvaceti referend dopadne pouze jedno. A to navíc pouze o pár hlasů.

Česko podle mě potřebuje vítr. Není pravda, že v Česku nefouká – nefouká tu sice jako u Severního moře, ale elektřina z větrných elektráren České republice extrémně chybí. Mimo jiné právě proto, že bychom ji mohli kombinovat se solárními elektrárnami. Perspektiva je ale zatím velmi malá, a když dojde na NIMBY efekt, je to složité.

Obecně v České republice napříč všemi skupinami a sektory chybí kuráž, aby někdo vzal odpovědnost za určitý projekt na sebe – ať už starosta, úředník, nebo developer – a řekl, že to bude takhle, elektrárna bude stát tam a bude takto vysoká. Zdá se mi, že z projektů je cítit alibismus - “někdo jiný to za nás vyřeší”, resp. “zeptáme se někoho jiného”. To je právě příklad referend. Ta odpovědnost za rozhodnutí o větrných elektrárnách z jednotlivců  snímají.

Ani velké solární elektrárny ovšem v Česku nerostou. Ty mají ale jiný problém. Banky podle části trhu nechtějí financovat solární projekty bez dlouhodobé jistoty příjmů. Je PPA alternativou?

Banka dnes nebude ochotná nést 100% merchant riziko investice do developerského projektu v solární energetice. Takže budete potřebovat PPA kontrakt, případně jinou podporu, pokud by vznikla.

Jak se díváte na případné obnovení provozní podpory a aukcí pro obnovitelné zdroje?

Principiálně není jakákoli podpora či dotace úplně optimální, protože trochu pokřivuje trh. Je ale potřeba podívat se napříč sektory, například na potravinářství. 

Současně víme, že i jaderné elektrárny, ty budoucí, které se mají stavět, mají podporu slíbenou, byť se o tom tolik nemluví. Rozvoji solárních elektráren by nějaká podpora samozřejmě pomohla, ale my spíš preferujeme, aby v sektoru byly takové podmínky, aby šlo stavět i bez ní. 

Mohl by to být oboustranný contract for difference, kdy elektřinu stále obchodujete na velkoobchodním trhu, ale máte garance, že kdyby trh neposkytoval dostatečnou cenu, contract for difference pomůže. Nestavěl bych však podporu jen na fotovoltaiku, ale napříč výrobními zdroji. Elektřina je komodita, kterou potřebuje průmysl, domácnosti a další, přičemž není dobré se zaměřovat jen na jeden zdroj. 

Kdyby Česko vypsalo solární aukce, jaké vysoutěžené ceny byste očekával?

Podíval bych se, jak dopadly solární aukce v Německu, kde byly ceny extrémně nízko, pod 40 EUR/MWh. To ovšem podle nás nezaplatí ani náklady. Cena by nicméně určitě mohla být pod současnou cenou baseloadu na velkoobchodním trhu. 

Provozní podpora, nebo jiný dlouhodobý kontrakt vám dává možnost dobrých podmínek financování od banky. Bez něj se financování a tím i projekt prodražuje. Kdyby tu byly garance dlouhodobého, řekněme, contract for difference, projekty by se aukcí mohly účastnit za velmi zajímavé ceny. 

Záleží samozřejmě na konkrétních parametrech podpory, tj. jestli je cena indexovaná, nebo ne – to jsou všechno důležité faktory. Ale myslím si, že by to byly aukční ceny výrazně nižší ve srovnání se současným baseloadem na trhu.

ENERY působí také na dalších evropských trzích. V čem se české podmínky liší a čím bychom se mohli inspirovat?

Jsou typicky české problémy, které těžko vyřešíme, třeba rozdrobené vlastnictví pozemků. To je oproti Rumunsku nebo Estonsku výrazně horší a nezměníme to – s českým katastrem se prostě musí takhle pracovat. 

Obecně by pomohlo trochu změnit nastavení České republiky. Lépe komunikovat, že obnovitelné zdroje potřebujeme, že je jejich výstavba cesta ke stabilitě cen a k tomu, abychom nemuseli být navázaní na Blízký východ, ruský plyn a podobně. 

Když to porovnáme se zahraničím, v Rumunsku nebo Bulharsku obce ty projekty chtějí, protože za to dostanou finanční odměnu nebo nějakou formu spolupráce, ať už sdílenou elektřinu, nebo podporu. Tak by to asi mělo být – aby z projektů obnovitelných zdrojů měl přínos i místní občan.

Úplně extrémní je to v Estonsku, kde je absolutní podpora obnovitelných zdrojů. Tam všechno funguje, postavit větrnou elektrárnu je relativně snadné a podpoří to 100 % obcí. Takže pomohlo by převzít to celkové nastavení. 

A poslední věc - když už máme zákony, aby se na ně developer mohl spolehnout a mohl se spolehnout, že je všichni budou vykládat stejně a nebude docházet k obstrukcím jen proto, že si někdo na nějakém odboru řekne „já to tady nechci“ a pak se zbytečně soudíme.