Větrné elektrárny s většími rotory mají zvýšit výrobu. V Česku je mohou brzdit výškové limity

Výrobci větrných elektráren uvádějí na trh novou generaci elektráren navrženou tak, aby generovala více elektřiny i v lokalitách se slabším či středně silným prouděním vzduchu. Namísto dalšího navyšování jmenovitého výkonu se dnes konstrukční vývoj soustředí především na zvětšování plochy rotorů. Pro investory může jít o zajímavý směr, jelikož z projektů v méně větrných lokalitách mohou získat výrazně vyšší výnosy a dostupná území využít efektivněji.

Technologický posun ukázal především veletrh WindEnergy Hamburg, kde přední evropští výrobci Vestas a Nordex představili své novinky zaměřené právě na lokality se slabším až středním větrem. Větší rotor umožňuje turbíně zachytit více větrné energie i při nižších rychlostech větru, aniž by bylo nutné úměrně zvětšovat generátor či zvyšovat jmenovitý výkon stroje.

Dánský výrobce Vestas představil nový model s průměrem rotoru 182 metrů, což představuje desetimetrový nárůst oproti předchozí variantě. Jmenovitý výkon elektrárny přitom zůstává shodný, tedy 7,2 MW. Novinka tak disponuje podstatně větším záběrem při zachování stejného maximálního výkonu. Měrný výkon elektrárny tedy poměr mezi instalovaným výkonem a plochou, kterou rotor opisuje, dosahuje 277 W/m². Čím je tato hodnota nižší, tím lépe elektrárna získává energii ze slabšího větru.

Podle výrobce dokáže nová jednotka ročně vygenerovat až o šest procent více elektřiny, zvýšit kapacitní faktor až o dva procentní body a díky předvídatelnějšímu profilu výroby dosáhnout až o tři procenta vyšší prodejní ceny na trhu.

Ještě větší rozměry nabízí německý Nordex s typem N193/7.X., u kterého výrobce na běžných vnitrozemských lokalitách slibuje nárůst roční produkce až o 14 procent oproti stávajícímu modelu. U nového modelu plánuje Vestas sériovou výrobu na konec roku 2027, zatímco Nordex počítá se spuštěním produkce v roce 2029.

Na stejnou filozofii vsadil také čínský producent Envision. Jednotící strategií výrobců se tak stává maximalizace reálné roční výroby v daných klimatických podmínkách namísto papírového růstu špičkového výkonu. Pro ekonomiku projektů je totiž rozhodující, kolik megawatthodin turbína skutečně dodá do sítě a jak její provoz odpovídá možnostem distribuční soustavy i profilu tržních cen.

Tuzemské akcelerační zóny a střet s limity v terénu

Zatímco v západní Evropě a mimo Evropu tento trend otevírá cestu k většímu nasazení větrných elektráren, v Česku může jeho praktické nasazení narazit na přísné výškové limity v nově vymezovaných akceleračních oblastech.

Vláda schválila vymezení takzvaných akceleračních oblastí pro obnovitelné zdroje na konci července 2026 . V řadě z nich jsou však stanoveny striktní výškové limity. Zatímco ve vybraných lokalitách platí strop 185 metrů, v oblasti Kryštofovy Hamry byl navržen dokonce limit pouhých 160 metrů celkové výšky. Právě zde se snaha stavět efektivnější stroje dostává do přímého střetu s územními regulacemi.

Že nejde o hypotetický spor, dokládá projekt ČEZ Obnovitelné zdroje u obce Norberčany. Investor původně plánoval postavit šest moderních turbín o výšce 240 metrů, avšak pět z nich spadá do akcelerační oblasti s maximálním limitem 185 metrů. Investor sice deklaroval, že stanovené stropy bude respektovat, odborné posudky však varují, že vynucená instalace nižších strojů citelně zhorší celkovou ekonomiku záměru. Zóna tudíž sice urychlí administrativní proces, ale současně eliminuje možnost využít nejmodernější a nejefektivnější technologie na trhu.

U modelu Vestas V182 je rozměrový dopad zřejmý. Samotná výška náboje (středu rotoru) činí podle standardních konfigurací výrobce 109 nebo 170 metrů. Po přičtení poloměru rotoru (91 metrů) vychází celková výška stroje v nejvyšším bodě lopatky na přibližně 200, respektive 261 metrů. Do navržených českých limitů se tedy takový stroj nevejde v žádné z nabízených konfigurací.

V tuzemských podmínkách, kde je větrný potenciál převážně mírný, to znamená znatelný propad výnosnosti. Současné větrné elektrárny běžně dosahují celkové výšky 200 až 270 metrů. Pokud má projekt v limitované výšce dosáhnout původně uvažovaného výkonu, nezbývá než instalovat větší počet menších turbín. To však paradoxně zvyšuje zábor půdy, nároky na obslužnou infrastrukturu i riziko dalších střetů s ochranou krajinného rázu.

Při nastavování podmínek akceleračních zón proto nestačí kalkulovat pouze s teoretickým instalovaným výkonem na papíře. Zásadní je, zda pravidla umožňují nasazení technologií, které v mírných větrných podmínkách střední Evropy dávají ekonomický smysl. Analýzy navíc ukazují, že celkový plánovaný výkon českých akceleračních území vychází jen těsně nad závazným cílem tří gigawattů, a to pouze za předpokladu jejich stoprocentního využití.