Uzbekistán chce zdvojnásobit těžbu uranu. Otázku rozvoje domácí těžby řeší i Evropa

Uzbekistán plánuje výrazně navýšit domácí těžbu uranu, a to na dvojnásobek, tedy na 15 tisíc tun v roce 2030. Jeho záměr zapadá do širšího trendu, kdy státy napříč kontinenty znovu obracejí pozornost k domácí těžbě a bezpečnosti dodávek pro jadernou energetiku.

Cíl oznámil prezident Šavkat Mirzijojev při jednání o plánech státních podniků Navoiyuran a Uzbek Technological Metals Plant. Uzbekistán se tak chystá výrazně rozšířit produkci v době, kdy podle podkladů předložených prezidentovi vzrostla světová poptávka po uranu v posledních letech o 15 až 20 procent a do roku 2030 má dále stoupnout o čtvrtinu.

Plánovaná těžba by znamenala výrazný posun oproti dosavadním objemům. Podle údajů Světové jaderné asociace vytěžil Uzbekistán v roce 2024 čtyři tisíce tun uranu, což z něj činilo pátého největšího producenta na světě za Austrálií a před Ruskem. Cíl pro rok 2030 je tedy ambiciózní nejen ve srovnání s aktuální produkcí, ale i vzhledem k postavení země mezi současnými významnými producenty.

Vyšší těžbu má podpořit průzkum i nové technologie

Rozšíření těžby má doprovázet intenzivnější geologický průzkum a technologické vrtání, rozvoj infrastruktury a uvedení dalších těžebních jednotek do provozu. Navoiyuran chce zároveň zvýšit objem prozkoumaných zásob na 200 tisíc tun.

Samotné množství rudy však není jediným omezením. Těžební podniky potřebují také suroviny pro zpracování uranu, včetně kyseliny sírové a dusičné. Uzbekistán proto usiluje o posílení domácích dodávek a do roku 2030 chce zvýšit využívání alternativ ke kyselině sírové na 40 procent. Cíl může snížit závislost provozů na jedné chemické surovině, jeho dosažení ale bude vyžadovat ověření, zda alternativy dokážou nahradit její roli v potřebném rozsahu.

Těžba závisí i na chemii a způsobu dobývání

Uzbekistán těží uran metodou loužení přímo v ložisku. Uran se při ní rozpouští a získává prostřednictvím vrtů. Země tuto technologii používá od 60. let a od poloviny 90. let pomocí ní zajišťuje veškerou domácí těžbu.

V dubnu letošního roku zahájil komerční výrobu důl Qizilkok, třetí největší ložisko ve výrobním portfoliu Navoiyuranu. Jeho plánovaná roční kapacita činí 1200 tun a životnost se odhaduje na 15 let. K těžbě se podle serveru World Nuclear News používá metoda loužení s využitím kyslíku. Nový provoz přispěje k rozšiřování produkce, sám však pokryje jen část rozdílu mezi letošním cílem a plánovaným objemem pro rok 2030. Další růst tak bude záviset na rozvoji více ložisek a navazující infrastruktury.

Evropa obnovuje zájem o domácí těžbu

Podobné snahy se přitom objevují i v Evropě. Ukrajina chce produkci zvýšit na 750 až 800 tun ročně, což by podle ministra energetiky Denyse Šmyhala pokrylo zhruba 30 procent její roční spotřeby jaderného paliva. Válka přitom těžbu výrazně omezila, z 800 tun v roce 2019 klesla v roce 2022 na 100 tun a v roce 2024 činila 288 tun.

Ukrajinský plán je součástí snahy vytvořit dodavatelský řetězec nezávislý na Rusku, od těžby rudy přes produkci komponent až po výrobu elektřiny. Státní Energoatom poskytuje finanční podporu těžební společnosti SkhidGZK na modernizaci zařízení a další rozvoj provozů, země zároveň plánuje místní výrobu komponent pro palivové soubory reaktorů VVER.

Ve Švédsku parlament schválil změnu, která otevírá cestu k obnovení těžby uranu. Zákaz přitom platil od roku 2018. Nově má být uran zařazen mezi koncesní nerosty a těžba se má řídit běžným povolovacím procesem. Rozhodnutí navazuje na širší změnu přístupu země k jaderné energetice, v níž vláda podporuje také přípravu nových reaktorů. Švédský případ tak ilustruje, že návrat k těžbě vyžaduje nejen vhodná ložiska, ale i změnu pravidel a politickou podporu.