Válka v Íránu žene Afriku a Asii k nákupu čínských solárních technologií

Podle dat think tanku Ember se od začátku března prudce zvýšil export čínských technologií do Afriky, a to zejména solárních panelů. Neděje se tak však ve všech zemích stejně. Jižní Afrika například dovezla za březen solární panely o výkonu 600 MW.

Americko-izraelský útok na Írán na konci února vedl k uzavření Hormuzského průlivu, a tedy i k největšímu výpadku dodávek ropy a zkapalněného plynu na světový trh v dějinách. Zatímco některé státy na krizi vydělávají a jiné nakupují za vysoké ceny, jinde se naplno projevují nedostatky. Afrika je právě jedním z regionů, kde nedostatek dodávek hrozí, jelikož jak vlády, tak občané nemají fiskální kapacity, aby se s vysokými cenami vypořádali.

Mnoho z těchto států a jejich občanů však začalo hledat alternativní řešení svých energetických potřeb.

Solární růst tažen jednotlivci i státy

Ember už na začátku dubna vydal zprávu, podle které dochází k akceleraci nákupů solárních technologií v mnoha státech, a překvapivě často i v těch, které by se zařadily mezi rozvojové. Studii vypracoval ve spolupráci s Climate Vulnerable Forum (CVF), ve kterém se sdružují státy neúměrně ohrožené klimatickou změnou. Podle think tanku je proces právě v těchto státech tažen domácnostmi – poukazuje totiž na to, že mnoho států má rozdíly ve statistikách o dovozu solárních technologií oproti těm o jejich připojování.

Ember například prezentuje příklad člověka v Africe, který dosud neměl přístup k elektřině, nebo ho měl pouze velmi nestabilní a drahý, a který začne postupně "šplhat po energetickém žebříku". Nejprve si může koupit pouze panel a světlo, později přidat baterii a dále přidávat spotřebiče podle toho, jak finanční a energetické úspory umožní. Donedávna by byl takový člověk závislý pouze na centrální vládě a její vůli dodat energii do jeho oblasti. Typickým a nejznámějším příkladem takového vývoje je Pákistán, ovšem postupně vidíme podobný vývoj i v dalších zemích. Dvě třetiny lidí bez elektřiny jsou ze zemí, které jsou členy CVF, jde až o 500 milionů lidí, z nichž výrazná část je v Africe.

Posun v solárech lze nyní velmi dobře vidět na dovozech solárních komponent a panelů do mnoha z těchto zemí. Čísla ukazují, že mnoho z těchto států masivně zvýšilo dovoz z Číny. Níže se redakce oEnergetice.cz podívala na nejlidnatější africké země a později i na vybrané země z jihovýchodní Asie a jejich dovoz solárních komponent z Číny.

Pozn.: Ember měří tento dovoz v instalovaném výkonu dovezených komponent (GW). Hodnoty jsou dostupné do března 2026.

Můžeme si tak všimnout, že dovozy se často liší podle typu komponent. Zatímco největším importérem panelů byla Jižní Afrika (0,6 GW), následovaná Kongem (0,55 GW) a Nigérií (0,44 GW), v solárních destičkách dominoval Egypt (0,46 GW).

Je tomu tak proto, že Egypt se snaží investovat do obnovitelných zdrojů, ale zároveň má požadavky na zapojení lokální produkce. Cílem je podpořit lokální průmysl, a to i v oblasti obnovitelných zdrojů.

Podobná je situace i u solárních článků, které importují hlavně Etiopie (1,34 GW) a Nigérie (0,96 GW). Oba tyto státy mají za cíl hrát roli v dodavatelských řetězcích čistých technologií.

Role Asie

Jihovýchodní Asie byla regionem, který byl pravděpodobně nejvíce přímo zasažen šokem z války v Íránu a má také vysokou pravděpodobnost dále trpět pod tlakem vysokých cen ropy a LNG. Některé státy jsou také členy CVF, a proto je zajímavé podívat se na změnu v dovozu u těchto zemí.

Zde můžeme vidět podobný skok, který opět koresponduje s pozicí zemí v dodavatelských řetězcích. Zatímco v celých panelech dominují Filipíny (2 GW), následované Vietnamem (necelý 1 GW), Thajskem (0,92 GW) a Malajsií (0,78 GW), v solárních destičkách je to Laos (3 GW) a Vietnam (1,9 GW).

Dovozu solárních článků zase dominuje Indonésie (5 GW), která je v dodavatelském řetězci začleněna již delší dobu. Dále za ní jsou pak Filipíny (1,35 GW) a Laos (1,27 GW).

Dovoz komponent je tak tažen pozicí zemí v dodavatelských řetězcích i možnostmi jejich obyvatel. Je však patrné, že zvýšené ceny dovážených fosilních paliv motivovaly mnoho institucí i jednotlivců v těchto zemích k tomu, aby se ohlédli po alternativních zdrojích energie.