Stane se Jižní plynový koridor spásou Evropy?

V červenci 2018 výzkumný institut Oxford Institute for Energy Studies vydal studii s názvem Let’s not exaggerate – Southern Gas Corridor prospects to 2030. Článek se zabývá rolí, kterou Jižní plynový koridor může pro Evropu do roku 2030 hrát. Autorem článku je Simon Pirani, hostující seniorní výzkumný pracovník OIES. Závěrem Piraniho je, že Jižní plynový koridor nebude hrát významnou roli na evropském trhu s plynem před rokem 2030. A to i přes významnou politickou podporu, která projektu náleží. 

Infrastruktura tzv. Jižního plynového koridoru sestává z rozšíření plynovodu SCP a plynovodů TANAP a TAP vedoucích až do jižní Itálie. Jediným nynějším zdrojem jižního koridoru je ložisko Shah Deniz II v Ázerbájdžánu. Těžba tohoto ložiska byla zahájena letos v červnu a svého vrcholu má dosáhnout v letech 2021 – 2022 na 16 miliardách m³ plynu ročně. Z tohoto objemu má Turecko ročně obdržet 6 miliard kubíků plynu do Evropy má proudit zbylých 10 miliard, což představuje přibližně 2 % její celkové poptávky po plynu.

Maximální kapacita odpovídá 2 % evropské poptávky

Političtí představitelé o infrastruktuře jižního koridoru v posledních letech mluví velmi optimisticky a vyzdvihují její přínosy pro energetickou bezpečnost Evropy. Komerční podmínky se ovšem se zvyšující se politickou podporou zhoršují. O jižním koridoru se v různých podobách mluví již od 90. let minulého století. Od nového tisíciletí ale trh se zemním plynem v okolí Evropy a v Evropě samotné prošel několika změnami. Kromě dalšího Turkmenistán začal exportovat plyn do Číny, nikoliv do Evropy. Rusko zahájilo snahy diverzifikovat své exportní trasy a potenciálně se tak vyhnout Ukrajině. Dalším důležitým faktorem je, že ekonomická krize vedla k poklesu poptávky po plynu v EU a ke snížení jeho cen.

Tyto změny vedly k tomu, že jižní koridor bude uveden do provozu v jiných podmínkách, než se očekávalo v minulosti. Důsledkem je například to, že kapacita infrastruktury bude schopná uspokojit pouze ony 2 % evropské poptávky a nikoliv 10 až 20 %, jak se dříve plánovalo.

Navýšení kapacity jižního koridoru by muselo začít již u samotného zdroje plynu. Pirani proto zkoumá faktory, které v budoucnu ovlivní úroveň ázerbájdžánských exportů nad rámec již kontrahovaných objemů plynu. Zaprvé, úroveň těžby a rychlost, s jakou budou rozvíjena nová ložiska. Zadruhé, poptávka po plynu v Ázerbájdžánu a v Gruzii a zatřetí, možné komparativní výhody exportovat plyn do Turecka, nikoliv do zemí EU.

Turmenistán a další možní dodavatelé

Začalo se také hovořit o Turkmenistánu jako možném zdroji plynu pro tento projekt. Předpokladem ovšem mimo jiné je, že se zásadně pokročí v politických jednáních týkajících se statusu Kaspického moře, které ve výsledku umožní vybudovat Transkaspický plynovod. Podle Piraniho ovšem k těmto změnám nedojde, a to z politických, ale také ekonomických důvodů.

Mezi další potenciální dodavatele studie Piraniho zahrnuje Írán, Kurdistán, země střední Asie, země východního Středomoří a zdroje z oblasti Černého moře. Z různých důvodů je ovšem nepravděpodobné, že by z některá z těchto lokalit byla schopná před rokem 2030 do Evropy dodávat větší objemy plynu. Důvodem je chybějící infrastruktura, geografická vzdálenost, politické faktory, ekonomické faktory či jednoduše nezájem o export plynu do Evropy. Největší potenciál podle Piraniho skýtá Rumunsko a Bulharsko a jejich zdroje v Černém moři.

Vyhlídky Jižního plynového koridoru

Podle Piraniho je zde několik faktorů, které je nutné zvážit, chceme-li hodnotit budoucí roli jižního koridoru v energetické bezpečnosti Evropy v letech 2020 až 2030. Mezi tyto faktory patří cena plynu a podmínky na trhu, poptávka po plynu v Turecku a jihovýchodní Evropě, alternativní zdroje plynu v Evropě, možnost exportovat na jiné trhy než do Evropy a načasování rozvoje ložisek.

Klíčovou je kombinace výše poptávky po plynu v Evropě a v Turecku a výše cen zemního plynu. Poptávka v současnosti není tak vysoká, aby bylo nutné budovat rozsáhlou infrastrukturu s vysokou kapacitou. Zároveň jsou ceny plynu relativně nízké ve srovnání s náklady na potřebnou infrastrukturu. Aby tedy Jižní plynový koridor mohl hrát významnou roli pro evropský trh se zemním plynem, tak by se poptávka po plynu musela zvýšit.

Rovněž by ale Ázerbájdžán musel těžit více plynu, tedy rozvíjet nová ložiska. Maximální těžební kapacita Shah Deniz II totiž již odpovídá kontrahovanému objemu. Případně by jižní koridor musel získat nový zdroj zemního plynu v jiném dodavateli. Pirani proto závěrem argumentuje, že do roku 2030 zůstane Jižní plynový koridor, i přes proklamace politiků, spíše nevýznamným v kontextu evropského trhu se zemním plynem.