Boj o transformátory a větrníky: EU chrání strategickou elektroocel

Evropská unie zavede soubor dovozních kvót a minimálních cen pro elektroocel a výrobky z ní. Cílem je chránit evropský trh před levným dovozem, především z Asie. K těmto prozatímním krokům dochází na základě vyšetřování Evropské komise, které stále pokračuje.

Opatření pomohou společnosti Thyssenkrupp a její ocelářské divizi TKSE i polské společnosti Stalprodukt SA. Ty jsou posledními firmami, které se v tomto sektoru pohybují. Elektroocel je specifickou slitinou železa a křemíku. Využívá se hlavně tam, kde jsou potřeba její magnetické vlastnosti, tedy především v elektroenergetice, například v transformátorech. Elektroocel ovšem na rozdíl od dalších průmyslových produktů není zahrnuta do opatření, která EU zavedla na začátku roku.

U samotné oceli bude v rámci kvót stanovena minimální cena v rozmezí 2 800 až 3 400 eur za metrickou tunu, pro objemy nad stanovené kvóty pak bude činit 3 500 eur za tunu. Omezení se ovšem týkají také výrobků z ní. Účelem je tedy chránit celý hodnotový řetězec. Opatření, která začnou platit 25. září, jsou prozatímní a vyšetřování pokračuje. Konečná opatření by po skončení vyšetřování musela být schválena kvalifikovanou většinou členských zemí EU.

Boj o záchranu průmyslu

Elektroocel nebyla zahrnuta do širších opatření, která EU zavedla začátkem letošního roku na ochranu evropského ocelářského průmyslu. Ten čelí silnému tlaku levné konkurence, mimo jiné z Číny.

Společnost Thyssenkrupp loni oznámila dočasné zastavení výroby ve svých závodech na elektroocel v Německu a Francii v důsledku toho, že konkurenční producenti prodávali přebytečnou kapacitu na evropských trzích. Krok Bruselu tak přichází v době, kdy evropský průmysl stále intenzivněji volá po lepší ochraně před Čínou. Čína v roce 2025 představovala více než 50 % dovozu této oceli a navazujících výrobků do EU.

Elektroocel s orientovaným zrnem (Grain oriented Electrical steel [Goes]) je důležitým prvkem transformace energetiky. Uplatňuje se ve zmíněných transformátorech, ale také například ve větrných elektrárnách či průmyslových motorech. Název pochází ze složitosti procesu, při kterém je potřeba vytvořit specifickou orientaci krystalových zrn, která snižuje energetické ztráty při magnetizaci. Výroba je tedy složitější než výroba standardní ocel. Význam elektrooceli tak roste s elektrifikací ekonomiky. 

Dekarbonizace výroby běžné oceli je přitom mnohem rozsáhlejší než dekarbonizace výroby elektrooceli. Tradiční evropské hutě jsou často založeny na vysokých pecích, ve kterých se železná ruda redukuje pomocí koksu. Tento proces produkuje značné množství CO₂. Z toho důvodu v Evropě také vznikají projekty takzvané „zelené“ oceli. Jedním z nich je například švédský start up Stegra.

To vytváří přímou vazbu mezi rozvojem zelené oceli a elektroocelí. Výroba obou typů materiálu sice využívá odlišné technologie a vyžaduje jiné výrobní postupy, ale oba segmenty jsou součástí stejného evropského ocelářského ekosystému. Specializované produkty, jako je elektroocel, pak představují jednu z částí tohoto průmyslového řetězce s vyšší přidanou hodnotou.

Evropská snaha o dekarbonizaci ocelářství tak naráží na paradox: k výrobě technologií potřebných pro elektrifikaci potřebuje Evropa velké množství oceli a některých jejích speciálních druhů, ale současně musí snížit emise vznikající při jejich výrobě. Ocelářské firmy proto investují do elektrických obloukových pecí, přímé redukce železa, vodíku a recyklace, zatímco EU se snaží prostřednictvím CBAM a ochranných opatření zabránit tomu, aby evropské producenty vytlačila levnější ocel ze zahraničí.