Největší evropský projekt CCS je v provozu: Pomůže zachránit těžký průmysl?

V Nizozemsku bylo v pondělí sedmého září spuštěno největší evropské zařízení pro zachytávání uhlíku. Zvládne zařízení norského agrikulturního giganta nastartovat renesanci mnohými odepsané technologie?

Zařízení pro zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) bylo otevřeno ve městě Sluiskil v jižní nizozemské provincii Zeeland. Zařízení provozuje norský agrikulturní gigant Yara International. Podle společnosti Yara pomůže zařízení snížit emise v jednom z největších evropských výrobních závodů na hnojiva. Inauguračního ceremoniálu se účastnil eurokomisař pro klima Wopke Hoekstra a norský předseda vlády Jonas Gahr Støre.

Od roku 2026 bude závod Yara Sluiskil zachytávat a zkapalňovat až 800 000 tun CO₂ ročně. Zachycený uhlík má být následně přepravován a ukládán 2,6 kilometru pod mořským dnem na norském kontinentálním šelfu. O přepravu a ukládání se postará společnost Northern Lights, která je společným podnikem energetických gigantů Equinor, TotalEnergies a Shell a zaměřuje se specificky na přepravu CO₂. Během 15 let by měl projekt zachytit přibližně 12 milionů tun CO₂.

Záchrana nebo slepá cesta

CCS (Carbon Capture and Storage) označuje technologie zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Jejich cílem je zabránit tomu, aby CO₂ vznikající při průmyslové výrobě unikl do atmosféry. Oxid uhličitý se nejprve zachytává přímo u zdroje, například v cementárně, chemičce nebo při výrobě oceli. Následně se upravuje a stlačuje tak, aby jej bylo možné přepravovat potrubím nebo loděmi.

V poslední fázi se CO₂ ukládá do hlubokých geologických struktur, kde by měl zůstat izolovaný od atmosféry po velmi dlouhou dobu. Často jde o vyčerpaná ložiska ropy a plynu. Například v norském projektu Northern Lights se oxid uhličitý ukládá přibližně 2,6 kilometru pod mořským dnem.

CCS bylo v určitém okamžiku považováno za jedno z nejperspektivnějších řešení pro průmyslová odvětví, ve kterých je dekarbonizace obtížná, nebo dokonce nemožná. Typickým příkladem je výroba cementu, kde by CO₂ vznikal i při využití bezemisní elektřiny. Realita ovšem ukazuje, že technologie není tak perspektivní, jak se zdálo.

Hlavním problémem jsou podle kritiků vysoké náklady. Technologie je drahá a zároveň energeticky náročná. Jiní kritici zase poukazují na to, že technologie zbytečně dlouho udržovala v provozu fosilní paliva a zpomalila energetickou transformaci některých sektorů.

To je ostatně také důvod, proč na CCS sází některé státy, které budou fosilní sektor ve střednědobém horizontu potřebovat. Typickým příkladem je Indie, která chce skrze CCS skloubit své klimatické a energetické ambice.

Norsko pionýrem

Norský premiér Jonas Gahr Støre uvedl, že projekt ve Sluiskilu nabízí řešení, které je jak technologicky pokročilé, tak komerčně životaschopné. Následně pochválil Nizozemsko jako vedoucí zemi v řešení „klimatické výzvy“, která podle něj spočívá hlavně v průmyslu.

I přes v současnosti rostoucí skepticismus plánuje Evropská unie využívat technologie zachytávání uhlíku jako jeden z nástrojů k dosažení cíle klimatické neutrality do roku 2050. Významnou roli mohou mít především v průmyslových procesech, například při výrobě chemických produktů či zmiňovaného cementu, nebo v jakémkoliv dalším odvětví, kde zatím nejsou dostupné nízkouhlíkové alternativy.

Norsko se může pyšnit jedním z nejdéle fungujících projektů v této oblasti. Norský projekt Sleipner zachycuje CO₂ a ukládá ho do Severního moře už v podstatě třicet let. Společnost Equinor, tehdy ještě pod názvem Statoil, tímto projektem reagovala na zavedení uhlíkové daně. Norsko se může pyšnit také již zmiňovaným projektem Northern Lights.

Mnoho projektů je podporováno iniciativou Longship (Langskip), která podporuje projekty zachytávání a ukládání CO₂ v průmyslu. Díky této vládní iniciativě vznikl také Brevik CCS, jenž byl prvním komerčním CCS systémem v cementárně, či Technologické centrum Mongstad (TCM), které je největším otevřeným zařízením na testování technologií CCS na světě.

Stopa v ČR

Norští odborníci pomáhají také v českém projektu CO₂-SPICER, který je zaměřen na ukládání uhlíku do vyčerpaných ložisek ropy a plynu na jihovýchodní Moravě. Stát sice rozvoj technologií v ČR zaštiťuje akčním plánem, ale kromě projektu SPICER a projektu CORE, který navrhuje Česká geologická služba a který by mohl teoreticky ukládat CO₂ ve východní části ČR, se ČR chystá řešit svou produkci CO₂ hlavně transformací energetiky a přírodním zachytáváním.

Co se soukromého sektoru týče, vše je zatím hlavně v analytické fázi. ČEZ analyzuje možnost nasazení CCS v některých svých teplárnách. Podobně jsou na tom i další sektory, včetně odvětví kapalných uhlovodíků a cementáren. Některé podniky vlastněné zahraničními koncerny tvrdí, že technologie používané v jejich západních závodech zavedou i v ČR.