Ukládání uhlíku pod mořem: Řešení klimatické krize, nebo slepá ulička?

Zachytávání oxidu uhličitého (CCS) a jeho ukládání pod mořské dno se rychle rozvíjí. Tato metoda by mohla přispět k řešení klimatické krize. Projekty v Severním moři či Mexickém zálivu mají ukládat miliony tun CO₂ ročně.

Ukládání zachyceného uhlíku ve vyčerpaných ropných a plynových vrtech nebo v podzemních vodonosných vrstvách by mohlo přispět k řešení klimatické krize. Podle serveru Recessary průmyslové firmy i vlády plánují projekty offshore CCS po celém světě.

Jak tato metoda funguje?

Oxid uhličitý se nejprve zachytí přímo v průmyslových závodech, například v cementárnách nebo hutích za využití absorbentů nebo membrán. Následně je zkapalněn a dopravován potrubím či lodí k vyčerpaným ropným a plynovým ložiskům pod mořem. Podle zastánců jsou tato místa vhodná, protože ropa a plyn v nich byly bezpečně uloženy miliony let.

„Stejná ložiska uchovávala ropu a zemní plyn po miliony let, než byla vytěžena – to znamená, že víme, že CO₂ může být trvale uložen ve stejném časovém měřítku, a máme podrobné údaje a dobré znalosti o jejich geologii a o tom, kolik ho mohou uložit,” uvedl Chris Consoli, ředitel Global CCS Institute pro ukládání, v e-mailu pro Mongabay.

Carbon Capture and Storage v lokalitě Brevik. Zdroj: HeidelbergCement

Rychle rostoucí zájem

Podle Mezinárodního institutu pro CCS dnes funguje zhruba 70 zařízení, většinou na pevnině. Offshore projektů je zatím jen několik – v Norsku, Dánsku, Brazílii nebo Číně.

Situace se ale rychle mění: EU si stanovila cíl uložit do roku 2030 až 50 milionů tun CO₂ ročně, zejména v Severním moři. Taková ambice si vyžádá tisíce kilometrů nových potrubí a investice v řádu desítek až stovek miliard eur.

Jedním z velkých projektů je ambiciózní dánský projekt Greensand v Severním moři. V pilotní fázi využívá ropnou plošinu Nini A a plánuje v příštích letech ukládat až 1,5 milionu tun oxidu uhličitého ročně a do roku 2030 až 8 milionů tun. Podobné plány vznikají i v dalších částech světa – v Mexickém zálivu, jihovýchodní Asii či u pobřeží Brazílie.

Další CCS projekty, offshore i onshore, vznikají v Dánsku, Norsku, Nizozemsku, Velké Británii i dalších zemích. V České republice se připravuje projekt CCS Moravia. Ten má zachytávat CO₂ z cementárny Heidelberg Materials nedaleko Brna. Nové potrubí povede zachycený plyn k uložení do slaných vodonosných vrstev na jižní Moravě. Spuštění je plánováno na rok 2034 a projekt získal podporu z programu EU.

Kritické hlasy

Kritici varují, že jde o drahý a nejistý experiment, který odvádí pozornost od rozvoje čisté energie. Podle mnohých může CCS firmy spíše motivovat k další těžbě ropy a ospravedlnit další využívání fosilních paliv, místo aby skutečně snižovala emise.

Dalším problémem jsou vysoké náklady a nutnost rozsáhlé infrastruktury. Odpůrci tvrdí, že stejný objem financí by mohl přinést větší užitek při investicích do obnovitelných zdrojů energie.

Objevují se i technické pochybnosti. Některé pilotní projekty podle expertů vykázaly nepřesnosti v odhadech uloženého množství CO₂ nebo neočekávané úniky do okolních oblastí.

Kromě finančních a technických rizik hrozí i vliv na přírodu. Pokud by došlo k úniku, oceán by se mohl okyselit a poškodit mořské ekosystémy. Samotná výstavba a provoz mohou rušit kytovce a další živočichy hlukem nebo ztrátou přirozených stanovišť.

Řešení klimatické krize, nebo slepá ulička?

Zastánci argumentují, že bez ukládání uhlíku nebude možné splnit klimatické cíle. Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) bude CCS nutnou součástí cesty k uhlíkové neutralitě, zejména v odvětvích, která se obtížně dekarbonizují.