Úložiště radioaktivního odpadu – obecný popis a situace v ČR

Jaderný odpad je velkým tématem, které již desítky let rozděluje společnost v pohledu na jaderné technologie. Zastánci argumentují malým množstvím dobře kontrolovatelného odpadu, kdežto odpůrci vytýkají vysokou toxicitu a možné zneužití.

V ČR, stejně jako i v jiných zemích využívajících jaderné technologie, se proto problematika ukládání jaderného odpadu a vyhořelého paliva stává častým námětem diskusí.

Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO), která v ČR dle zákona zodpovídá za ukládání radioaktivních odpadů, navrhuje pro vyhořelé jaderné palivo jeho trvalé hlubinné uložení.

Jaké jsou případné alternativy k ukládání odpadu, kdo úložiště zaplatí a kde se nachází plánované lokality? Na tyto i další otázky odpoví následující článek.

Co je jaderný odpad, kde vzniká a kolik ho v ČR produkujeme

Jaderný odpad je odpadem vznikajícím v odvětvích, kde se zpracovávají radioaktivní látky. Jde například o zdravotnictví, průmysl, zemědělství, výzkum a v neposlední řadě energetiku.

Reálně se tak může jednat kromě vyhořelého paliva i o různé pomůcky, měřicí přístroje, oděvy, látky, pevné i kapalné látky.

Radioaktivní odpady se dle aktivity dělí na:

• Přechodné
• Nízkoaktivní
• Středněaktivní
• Vysokoaktivní

V ČR je evidováno několik set producentů jaderného odpadu, kteří podléhají kontrole ze strany Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Za ukládání radioaktivních odpadů je dle „Atomového zákona“ zodpovědné SÚRAO.

Nízko, středně i vysokoaktivní odpady se v uložištích izolují od životního prostředí (ŽP) na dostatečně dlouhou dobu, po kterou by mohly představovat riziko pro lidský organismus a ŽP.

V ČR se ročně vyprodukuje přibližně 450 tun nízko a středněaktivních odpadů (45 gramů na obyvatele), které pocházejí ze zdravotnictví, výzkumu a dalších jaderných technologií.  Vyhořelé jaderné palivo z našich jaderných elektráren (Temelín a Dukovany) pak tvoří necelých 100 tun vysokoaktivních odpadů, tedy necelých 10 gramů na obyvatele za rok.

Nakládání s radioaktivními odpady

U nízkoaktivních a středněaktivních odpadů dochází před samotným uložením ke zpracování (např. zahuštění a zpevnění kapalných odpadů, nebo lisování pevných odpadů). Zpracované odpady se naplní do sudů, které se zafixují cementem, či asfaltem a jsou vloženy do většího sudu (meziprostor je vyplněn betonem). Sud se poté uzavře a natře antikorozním nátěrem.

Na správné uložení dohlíží SÚJB, který kontroluje a schvaluje například nepřekročení limitu aktivity pro daný radionuklid, hmotnost sudu, dávkový příkon na povrchu sudu a další. Zpracování odpadů zajišťují firmy specializující se na práci s jadernými odpady. SÚRAO již jen sudy s odpadem znovu kontroluje a přebírá k ukládání nebo skladování.

U vysokoaktivních odpadů a vyhořelého jaderného paliva je situace složitější. Pro tyto odpady se plánuje do roku 2065 vybudovat hlubinné úložiště. Vyhořelé jaderné palivo se do této doby nejprve dochlazuje ve speciálních bazénech poblíž reaktoru, odkud se poté na několik desetiletí uskladní do tzv. meziskladů v prostorách elektráren.

V těchto meziskladech je vyhořelé palivo skladováno ve speciálních kontejnerech CASTOR. Vysokoaktivní odpad (např. ze zdravotnictví), je do doby zahájení provozu hlubinného úložiště skladován v úložišti Richard.

Často se v souvislosti s vyhořelým odpadem z elektráren hovoří o možnosti jeho přepracování, nebo zpracování v reaktorech 4. generace. Realita ovšem ukazuje, že ekonomicky je přepracování velice nákladné a tedy nerentabilní.

Nová generace reaktorů, které by měly přijít do komerčního provozu ještě v první polovině tohoto století, se ukazuje jako výhodnější z hlediska radioaktivních odpadů. Odpadů je menší množství a není nutné jej skladovat po stovky tisíc let. Stále se ovšem jedná o vysokoaktivní odpady, které je třeba oddělit od životního prostředí.

Dříve se rovněž uvažovalo o možnostech ukládání jaderného odpadu pod hladinu oceánů, nebo například o vypouštění jaderného odpadu do vesmíru. Tyto úvahy ovšem naráží na řadu problémů, jako je například riziko výbuchu raket vynášejících odpad do vesmíru, nebo v případě ukládání pod hladinu, možnost posunu litosférických desek, které by odpad mohly vytlačit zpět na povrch.

Ukládání radioaktivních odpadů do masivů se tak jeví jako nejlepší volba.

Ukládání vyhořelého paliva v zahraničí a ČR

V zahraničí se v současnosti připravuje výstavba uložiště například ve finském Olkiluoto, kde by měl být postaven první trvalý sklad vyhořelého paliva na světě. Zprovoznění se předpokládá ve dvacátých letech tohoto století a o spolupráci na jaderných projektech Finska a ČR před nedávnem informovalo české ministerstvo průmyslu a obchodu. O uložištích ovšem přemýšlí i další státy jako Švédsko (Oskarshamn), USA (Yucca Mountain), Francie, Korea, Japonsko, nebo Německo.

Jak je již uvedeno výše, v České republice se o ukládání radioaktivních odpadů stará SÚRAO a kontroly provádí SÚJB. Činnosti těchto institucí jsou financovány z tzv. jaderného účtu, který je vedený u ČNB a spravovaný ministerstvem financí. Na tento účet odvádí producenti odpadů poplatky za ukládání a jaderné elektrárny si zde „předplácí“ budoucí uložení vyhořelého jaderného paliva (50 Kč za vyrobenou MWh v jaderných elektrárnách).

V současnosti v ČR probíhá výběr lokalit vhodných pro budoucí úložiště. Z navržených sedmi lokalit budou postupně podle nejvhodnějších podmínek vybrány dvě, které SÚRAO v roce 2020 předloží vládě k finálnímu rozhodnutí.

Na těchto lokalitách by proto v současnosti měla proběhnout tzv. první fáze výběru, tedy povrchový geofyzikální průzkum, který se skládá z odběru vzorků půdy v hloubkách od jednoho do pěti metrů. Geofyzikální průzkum má za cíl vytvořit podrobnou geologickou mapu lokality.

Během tří až čtyř měsíců pomocí měření na povrchu (při pochůzkách v terénu) budou odborníci odebírat vzorky, aby následně mohlo být určeno ideální místo pro hluboký vrt (700 – 1000 m), který ověří geologickou stavbu území v hloubce. Vrtání do takové hloubky by pak mělo zabrat zhruba 4 měsíce. O nesouhlasu s takovým průzkumem ze strany dotčených obcí jsme již informovali.

V budoucnosti bude o úložišti radioaktivních odpadů v ČR ještě zajisté hodně slyšet, protože rozhodnutí o finálním umístění, stejně jako následná stavba a uvádění do provozu je otázkou následujících desítek let. Během této doby můžeme očekávat podobné debaty jako při stavbě jakýchkoliv větších staveb, které společnost obvykle toleruje pouze do doby, kdy „nejsou u mě za domem“ (NIMBY).