Vodík je stěžejní pro dekarbonizaci Německa, současný stav je však daleko za očekáváním

Německá Energiewende se opírá o vodík jako o klíčový prvek pro dosažení klimatické neutrality, zejména v sektorech, které nelze efektivně elektrifikovat, a pro využití přebytků z obnovitelných zdrojů energie. Zároveň je však zřejmé, že současný rozvoj vodíkové ekonomiky zaostává za ambiciózními cíli. Výroba i poptávka rostou pomaleji, než vyžadují cíle, a osud plynárenských sítí je také plný pochybností. Vládní expertní komise požaduje systémové úpravy německé vodíkové strategie.

V rámci přechodu Německa k nízkouhlíkové ekonomice hraje vodík stěžejní roli. Jednak jako nositel energie pro odvětví, která nelze snadno elektrifikovat, např. některé průmyslové procesy ve strojírenství, chemickém a ocelářském sektoru, a jednak jako mechanismus pro flexibilní akumulaci přebytků výroby obnovitelných zdrojů energie za využití elektrolyzérů.

Elektrolyzéry by měly využívat přebytky výroby elektrické energie, zejména v obdobích vysoké výroby obnovitelných zdrojů energie (OZE). Tím by se předešlo nutnosti dimenzovat elektrické sítě na špičkovou výrobu zdrojů anebo nutnosti omezovat výrobu OZE.

Vodík je důležitý z hlediska optimalizace nákladů na akumulaci energie, protože čistá elektrická akumulace, např. v bateriích, je pro dlouhodobé sezónní ukládání velmi nákladná.

Současný stav je daleko od stanovených cílů

Nezávislá expertní komise německé vlády pro monitoring energetické transformace ve své nové zprávě upozorňuje, že rozvoj vodíkového trhu, včetně elektrolyzérů, skladovacích kapacit pro vodík a sítí, silně zaostává za stanovenými cíli.

Podle aktualizovaného rámce Národní vodíkové strategie Německa je cílem do roku 2030 vybudovat elektrolyzéry s celkovým příkonem 10 GW, současný příkon elektrolyzérů však čítá pouze stovky megawattů. Tento cíl se tak z dnešního pohledu zdá nedosažitelný.

Podobná situace panuje na straně poptávky. Německo aktuálně spotřebovává zhruba 55 TWh vodíku ročně, ten je však fosilního původu. Vodíková strategie předpokládá, že celková poptávka po klimaticky neutrálním vodíku a jeho derivátech dosáhne 95-130 TWh ročně do roku 2030, přičemž zhruba 50-70 % této poptávky má být dle předpokladů pokrýváno dovozem.

Podle EWI H₂-Marktindexu 2025 patří mezi hlavní důvody nízkého využívání vodíku v průmyslu především vysoké investiční a provozní náklady, které činí klimaticky neutrální vodík nekonkurenceschopným vůči fosilním alternativám. Průmysloví odběratelé zároveň poukazují na nedostatečnou dostupnost vodíku a chybějící infrastrukturu, což zvyšuje investiční rizika a komplikuje plánování dlouhodobých projektů.

Významnou bariérou je také absence stabilních tržních a cenových signálů, včetně nejistoty ohledně budoucí regulace a podpůrných mechanismů. Tyto faktory dohromady vedou k tomu, že firmy sice uznávají strategický význam vodíku pro dekarbonizaci, ale jeho praktické nasazení zatím odkládají.

Plynovody jako budoucnost vodíkové sítě?

Německá vodíková strategie počítá s využitím části stávající plynárenské infrastruktury při budování budoucí vodíkové sítě.

Vhodnost využití stávajících ocelových potrubí instalovaných v německé plynárenské síti pro přepravu vodíku potvrdila studie Německého technického a vědeckého sdružení pro plyn a vodu (DVGW), které je uznávaným normalizačním orgánem pro plynárenský a vodárenský průmysl. Testováno bylo provozní stárnutí a pevnost oceli při dlouhodobém provozu.

Nové průzkumy ukazují, že využití stávajících sítí je však stále méně populární mezi samotnými provozovateli sítí. Podle průzkumu konzultační firmy Horvath mezi 91 energetickými společnostmi v německy mluvících zemích většina společností plánuje snížení investic do plynových sítí a značná část očekává jejich vyřazení z provozu do roku 2040.

Jen asi 4 % respondentů stále vidí potenciál pro kompletní konverzi těchto sítí pro vodík, což je pokles oproti předchozím letům, a mnoho účastníků plánuje výrazně navyšovat investice spíše do elektrické akumulace než plynárenských transformací. To signalizuje posun priorit směrem k elektrifikaci a bateriovým technologiím, které jsou považovány za investičně atraktivnější.

Podobný postoj signalizuje i průzkum německého Svazu komunálních podniků (VKU), podle kterého je u 46 % městských a komunálních energetických společností budoucnost jejich plynových sítí stále otevřená, protože chybí jasná legislativní pravidla pro jejich transformaci nebo demontáž a otázka financování a odpovědnosti zůstává nevyřešena. Některé společnosti uvažují o úplném ukončení svých aktivit, jiné kombinují částečné vyřazení s úpravou pro bioplyn či vodík, ale strategická nejistota brzdí investiční rozhodování.

Hlavní problémy

Zpráva expertní komise identifikuje slabé cenové signály a nedostatečné zapojení tržních mechanismů jako hlavní překážky, které neposkytují dostatečnou jistotu investorům a zabraňují efektivnímu rozvoji vodíkového hospodářství. Výsledkem je, že vodíkové technologie zůstávají částečně na okraji investičního zájmu, především tam, kde jiné technologie, např. elektrifikace nebo akumulace, nabízejí jasnější a rychlejší návratnost.

Komise zároveň zdůrazňuje, že současná strategie pro vodík není dostatečně jasná ani integrovaná do širšího rámce opatření, což dále snižuje atraktivnost investic a zpomaluje realizaci plánů. Výslovně výbor volá po jasnější, koordinované strategii pro vodík, která by spojila tržní signály, regulační rámec a očekávaný rozvoj infrastruktury v jeden soudržný plán.

Energetický průmysl sám volá po větší podpoře: předsedkyně Německého svazu energetického a vodohospodářského průmyslu (BDEW) Kerstin Andreaeová upozornila, že je třeba urychlit rozvoj technologií připravených na využití vodíku a investic, včetně plynových elektráren připravených na přechod na vodík, aby Německo nepromeškalo nástup vodíkové ekonomiky. Podle ní je vodík důležitý nejen z hlediska klimatu, ale i bezpečnosti dodávek a průmyslové suverenity, a Německo by mělo posílit evropskou spolupráci a regulaci trhu vodíku.

Začarovaný kruh

Současnou roli vodíku v Německu lze popsat jako „začarovaný kruh“ mezi nabídkou a poptávkou. Průmysl neinvestuje do vodíkových aplikací kvůli vysokým cenám, nejisté dostupnosti a chybějící infrastruktuře, zatímco výrobci a investoři odkládají výstavbu elektrolyzérů a sítí právě kvůli absenci garantované poptávky.

Klíčovým problémem zůstává především ekonomika zeleného vodíku, tedy jeho vysoké náklady v porovnání s fosilními alternativami, které trh bez silných regulačních zásahů nebo cílené podpory nedokáže prolomit.