Evropský boj s emisemi, aneb co je EU ETS a kam směřuje? (1. díl)

Evropský systém emisního obchodování (zkráceně EU ETS) letos oslavil desetiletí svého fungování. Pojďme si tedy blíže představit jeho historii, současnost i výhledy do budoucna. První část článku o emisním obchodování představuje obecný popis fungování, cíle systému a dále vývoj systému během prvních dvou obchodovacích období.

Důvodem k vytvoření trhu s emisemi skleníkových plynů v EU, bylo dostát závazkům plynoucím z Kjótského protokolu, ve kterém se evropské státy zavázaly snížit množství vypouštěných skleníkových plynů, které jsou jednou z negativních externalit vznikajících v průmyslu a způsobujících globální změny klimatu.

Externí efekty, neboli externality

Negativní externality jsou obecně vlivy vytvářené jednou stranou, které však negativně dopadají na stranu jinou. Historickým příkladem mohou být emise SOx a NOx, vypouštěné z elektrárenských komínů, které ve formě kyselých dešťů ničily lesy v severních Čechách a zhoršovaly kvalitu tamního ovzduší. Vlastník elektrárny tak způsoboval újmu někomu jinému, konkrétně vlastníkům lesů a lidem žijícím v dané oblasti.

Z ekonomického hlediska se dají negativní externality eliminovat buďto soukromou, nebo veřejnou cestou. O soukromém řešení mluvíme tehdy, když se řádně nastaví vlastnická práva a následně má tedy poškozovaný možnost soudní cestou řešit svoji újmu. Veřejná řešení se pak obvykle používají v případech, kdy nelze jednoznačně určit vlastnická práva (např. není možné určit vlastníka ovzduší). Do veřejných řešení se počítají zákazy činnosti, příkazy k využívání „čistých“ technologií, daně, poplatky, dotace, regulace a jiné.

Metoda cap and trade

Evropský systém EU ETS vychází z dobré praxe zaváděné ve Spojených státech od konce 70. let, kdy se vytvořením nového trhu s emisemi SO_x a NO_x dosáhlo znatelného zlepšení kvality ovzduší. Celý systém obecně funguje formou „cap and trade“, kdy dochází k vytvoření nového trhu, do kterého jsou povinně zahrnuti velcí provozovatelé technologií vypouštějící skleníkové plyny.

Na nově vytvořeném trhu se určí celkové množství vypouštěných emisí („cap“) ve formě tzv. povolenek, kdy jedna povolenka znamená právo vypustit tunu skleníkového plynu. Povolenky jsou následně rozděleny mezi znečišťovatele a využité povolenky jsou z trhu po vypuštění emisí vyřazovány. Rozdělení povolenek může mít formu přidělení na základě historických dat o vypouštěných emisích (grandfathering), nebo dle efektivity provozu (benchmarking), případně i formu aukcí, při kterých si musí provozovatelé povolenky zakoupit.

Každý rok pak množství nových povolenek přidaných do systému klesá a tím klesá i množství emisí, které mohou provozovatelé vypustit. Se samotnými povolenkami však mohou provozovatelé libovolně obchodovat („trade“). Tedy ten, kdo sníží množství vypouštěných emisí (např. zavedením efektivnější výroby, nebo jejím útlumem) může své povolenky prodat jinému provozovateli, který naopak plánuje vypustit emisí více.

Na celý systém dohlíží dozorové orgány, které mají právo udělovat výrazné pokuty, pokud by se některý z účastníků systému pokoušel podvádět (např. evidencí menšího množství vypuštěných emisí než je reálné). Provozovatelé zařízení proto musí množství svých emisí měřit a evidovat.

Smysl a cíle systému

Evropská unie systém EU ETS spustila v roce 2005 ve snaze vytvořit efektivní systém, který povede ke dvěma důležitým cílům. Jak již bylo v úvodu zmíněno, EU se zavázala snížit množství vypouštěných skleníkových plynů a EU ETS měl být hlavním motorem této redukce emisí. Dalším a neméně důležitým cílem systému bylo motivovat provozovatele dotčených zařízení k využívání co nejefektivnějších technologií.

V energetice měl být tímto systémem nastartován odklon od zastaralých a neefektivních elektrárenských bloků (typicky uhelných elektráren), směrem k účinnějším paroplynovým elektrárnám a obnovitelným zdrojům energie.

Fáze systému a průběžné změny

Vzhledem k zavedení systému EU ETS jako zcela nového trhu s uhlíkem, se již na počátku předpokládalo, že se systém bude rozvíjet a zdokonalovat. Postupně se do EU ETS plánovalo přidávat další skleníkové plyny a narůstat mělo i množství oborů (a tím i provozovatelů zařízení) zahrnutých do systému.

Počátek obchodování

První fáze systému, někdy označovaná jako zkušební, proběhla v letech 2005 až 2007 a odstartovala celý systém. Legislativně byl systém definován směrnicí 2003/87/ES, která jasně určila kategorie zařízení, které do systému spadají, metodiku vstupu do systému a princip fungování. Zároveň byly vytvořeny „Evropské povolenky“ systému EU ETS, se zkratkou EUA (European Union Allowances). V rámci každého státu vznikl provozovatel národního rejstříku s povolenkami (za ČR se jednalo o OTE a.s.) a každý stát dle historicky vypouštěných emisí požádal Evropskou komisi o počáteční množství emisních povolenek, které byly následně rozděleny na základě grandfatheringu bezplatně firmám.

Po spuštění obchodování vystoupaly ceny povolenek k hodnotě 30 € za jednu EUA, což byla dle Evropské komise i očekávaná cena, která měla být motivační pro aplikaci nových technologií, především v energetice. Již po roce fungování se však po vydání ročního reportu Ověřených souhrnných výkazů o stavu povolenek ukázalo, že státy si již během přípravy systému vyžádaly nadměrná množství povolenek, aby tak chránily své firmy, čímž ale vznikl přebytek v odhadované výši 67,5 mil. EUA, což vyústilo v strmý pád ceny povolenek.

Znovu a tentokrát lépe

Náprava systému měla nastat ve druhé fázi obchodování, tentokrát již pětileté (období 2008 až 2012). Evropská komise během přípravy této fáze navrátila některým státům k přepracování jejich Národní alokační plány (NAP), ve kterých si žádaly nepřiměřené množství povolenek pro své firmy. K systému se během druhé fáze připojily jak nově příchozí země do EU, tak i Norsko, Lichtenštejnsko a Island.

Systém EU ETS byl propojen s Kjótským systémem Mechanismu čistého rozvoje (CDM) a tím i napojen na možnost obchodování s Kjótskými CER povolenkami. V období druhé fáze obchodování rovněž vešel v platnost tzv. klimaticko-energetický balíček EU s cílem 20% snížení emisí CO₂ do roku 2020. EU ETS tím povýšil na nejvýše postavený nástroj klimatické politiky EU.

Cena povolenky opět vystoupala nad 20 €/EUA. Ovšem s nástupem ekonomické recese během roku 2008, spojené s uzavíráním mnohých energeticky náročných provozů a poklesem spotřeby elektřiny, opět narostlo množství nevyužitých povolenek a jejich cena znovu spadla pod hranici efektivity systému.

Tím končí první část rozsáhlého článku věnovaného obchodování s emisními povolenkami. Druhá část se zaměří na nyní probíhající třetí obchodovací období a na předpokládaný budoucí vývoj systému EU ETS. Blíže bude také popsána problematika povolenek ve vztahu k České republice.