Američtí "ropáci" klimatickou změnu uznali. Co na to Trump?

Vzorný „zelený“ podnikatel Elon Musk na konci ledna šokoval své příznivce. Navzdory mnohým očekáváním se šéf automobilky Tesla pustil do chvály Rexe Tillersona – donedávna šéfa ropného giganta ExxonMobil a nyní již schváleného ministra zahraničí v administrativě Donalda Trumpa.

Pro leckoho neuvěřitelné – inovátor a advokát obnovitelných zdrojů Musk hájí muže, který celý svůj dosavadní život spojil s prosazováním fosilních paliv. Bude podle něj „skvělým“ ministrem zahraničí. Jenže Tillerson má také pověst muže, který uznal, že klimatická změna je reálný problém, přivítal Pařížskou dohodu o ochraně klimatu a v minulosti obhajoval uhlíkovou daň.

Musk se mezitím stal externím poradcem (jedním z mnoha) samotného prezidenta a podle všeho sází na to, že se podaří alespoň zmírnit pověstný Trumpův odpor k celé teorii globálního oteplování. A kdo jiný by mohl v tomto ohledu lidem jako Musk pomoci, když ne právě Tillerson, který dovedl k uznání klimatické změny takový ropný kolos jako ExxonMobil?

Muskova závislost

Mnozí Tillersonovi kritici naopak tvrdí, že ExxonMobil ve skutečnosti nikdy nic pořádného ve prospěch moderní energetiky neudělal a že od bývalého šéfa této firmy rozhodně nelze očekávat žádné upřímné nadšení pro prosazování klimatické agendy ve stylu Pařížské dohody.

Muskova „pěkná“ slova ve prospěch lidí z nové administrativy mohou mít čistě pragmatický důvod – podnikání tohoto podnikatele je do značné míry závislé na vstřícnosti Washingtonu, daňových úlevách a vládních zakázkách. Daňové úlevy pro Muskova výrobce baterií Gigafactory podle některých zpráv činí více než miliardu dolarů. A Muskova vesmírná společnost SpaceX získává kontrakty od agentury NASA.

Jestliže Musk v této situaci na Tillersona logicky sází, mnohem realističtější se může zdát postoj ministrových kritiků. „Tillerson se nikdy neodpoutá od ExxonMobilu,“ prohlásil například Chuck Schummer, lídr demokratů v Senátu. Zájmy Spojených států podle něj budou pro Tillersona druhořadé.

K čemu je dobrý ExxonMobil

Faktem je, že Tillerson strávil prakticky celý dosavadní život v ExxonMobilu a tamní korporátní kultura ho bezpochyby silně formovala. Jenže i tuto skutečnost je možné vykládat dvěma zcela odlišnými způsoby. Na jedné straně asi platí, že se Tillerson nikdy nestane zapřisáhlým odpůrcem využívání fosilních paliv. Na druhé straně mnozí sázejí právě na to, že díky zmiňované korporátní kultuře bude Tillerson vždy dávat přednost racionálnímu přístupu, vyjednávání a dodržování určitých pravidel. Porušování mezinárodních dohod – včetně té Pařížské, to pravděpodobně nebude jeho styl.

Chaos, který vnesl do amerického vládnutí smrští rychlých (a často nejspíš unáhlených) rozhodnutí Donald Trump se svými poradci v prvních dnech svého prezidentování, bude Tillersonovi podle všeho dost cizí. To ale ještě neznamená, že Tillerson bude mít sílu se prezidentovým poradcům vzepřít – zvláště pokud by se mu o svých postojích nedařilo přesvědčit samotného Trumpa.

Hrozba, ale jak velká?

Připusťme ale, že Tillersonovy názory přece jen nějakou roli hrát budou a třeba dokážou zmírnit prezidentovu „rozhodovací smršť“. Co tedy přesně nový ministr zahraničí řekl při svém lednovém slyšení v Senátu?

Rizika klimatické změny podle něho mohou být dostatečně závažná, je proto třeba něco podniknout. Vliv člověka na tyto klimatické změny tedy zřejmě považuje také za zcela reálný. Tillersonův názor se vyvíjel dvacet let s vývojem vědeckých poznatků. Dospěl k závěru, že zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře má vliv na klima Země.

Jestliže Donald Trump v předvolební kampani sliboval dokonce zrušení Pařížské dohody (což je fakticky nesmysl), Tillerson trochu neurčitě uvedl, že má smysl zůstávat u jednacího stolu.

Klimatičtí „alarmisté“ přes toto všechno z Tillersonových slov radost mít nemohou. Bývalý šéf ExxonMobilu totiž také uvedl, že naše schopnosti předvídat celkové dopady emisí skleníkových plynů jsou omezené, že nevíme, o jak velkou hrozbu ve skutečnosti jde, a že nejde o akutní hrozbu pro národní bezpečnost Spojených států.

Korporátní dědictví

Nyní také připusťme, že se v Tillersonových postojích více či méně projeví zájmy obří ropné společnosti ExxonMobil – ať už vědomě, nebo prostě jenom proto, že tato korporace zkrátka dlouho formovala Tillersonovo myšlení.

Optimisté z řad environmentalistů by mohli prohlásit – také ExxonMobil už má dnes přece své vlastní zájmy v moderní „zelené“ energetice, kterých se nebude chtít vzdát – podobně jako další velké ropné firmy. Jenže takové tvrzení by bylo velmi sporné.

Pravdou je, že se tyto obří korporace už skutečně realisticky pustily také do rozvoje obnovitelných zdrojů. A byl to právě Tillerson, za jehož vedení se od roku 2006 zásadně změnil právě ExxonMobil, který uznal riziko klimatických změn. Tillersonova předchůdce ve vedení korporace Lee Raymonda je bezpochyby ještě možné „zaškatulkovat“ mezi přímočaré popírače globálního oteplování, který neváhal posílat peníze na výzkum a studie orientované jedním hlavním směrem – cílem bylo popřít vliv člověka na klimatické změny. (Kritici společnosti ExxonMobil přitom uvádějí informace, podle nichž v této firmě o globálním oteplování již dlouho dobře věděli a chtěli tento klimatický efekt využít při těžbě v Arktice.)

Na druhé straně má ExxonMobil pověst firmy, která dokonce i ve srovnání s jinými ropnými korporacemi ve svém „zelené nadšení“ silně zaostala. Pokud se pustila do nějakého velkého projektu „nové energetiky“, byla to technologie CCS (zachytávání uhlíku a jeho ukládání pod zemí) – stále spojená s využíváním fosilních paliv.

Žádné svaté nadšení

Tillerson jako šéf ExxonMobilu určitě nebyl žádným nadšencem svaté války proti klimatickým změnám, ale realisticky se snažil přizpůsobit velkou ropnou firmu novému prostředí, ve kterém už by jí mohla stará Raymondova politika ublížit.  Hlasatelé potřeby čelit globálnímu oteplování získávali v celém světě i v samotné Americe stále silnější podporu.

Otázkou je, jak si dnes ve Washingtonu vyhodnotí rizika politiky, která by vedla k úplnému popření klimatických iniciativ z éry Baracka Obamy a k postupnému odchodu USA od Pařížské dohody. (Ten by vzhledem k nastaveným pravidlům formálně trval déle než celé Trumpovo funkční období, pokud by nebyl zvolen podruhé.) Tillerson, který už má s něčím podobným zkušenosti z ExxonMobilu, určitě bude chtít negativní dopady pro postavení USA ve světě minimalizovat.

Už dnes se zdá, že iniciativu na globálních klimatických fórech přebírá čínský prezident Si Ťin-pching, který dříve vytvořil – jistě pozoruhodnou – dvojici s Barackem Obamou. Právě argumentaci, že USA přenechávají iniciativu Číně – ať už v jakémkoliv oboru – bude Donald Trump určitě brát aspoň v potaz.

Musk a Trump: Co je spojuje

Možná bude mít Trump těch důvodů k úvahám více. Koneckonců i zmiňovaný Elon Musk nakonec může mít s prezidentem Trumpem společné zájmy – pokud bude vytvářet nová pracovní místa, rozvíjet domácí průmysl a nové technologie, které „znovu učiní Ameriku velkou“.

Spíše pro zajímavost a pobavení dodejme, že Rex Tillerson by pak mohl hledat oporu u environmentalistického křídla mezi republikány, kteří nového ministra zahraničí skoro zbožňují. Byl to totiž Tillerson, kdo ještě jako šéf ExxonMobilu prosazoval rozpočtově neutrální uhlíkovou daň a odmítal například systém obchodování s povolenkami, který by podle něj vedl ke vzniku nového a zbytečného finančního byznysu, jakéhosi „povolenkového Wall Streetu“.

Konzervativní environmentalisté – takzvaní „eco-right“ – paradoxně věří, že to nakonec bude právě Trumpova administrativa, kdo toho ve skutečnosti udělá v boji proti klimatickým změnám mnohem více než její předchůdci – protože přenechá iniciativu tržním silám a odmítne kontraproduktivní regulaci.

Zajímavý názor, ale většina odborníků na pravici i na levici se určitě shodne, že má k realitě hodně daleko. Realisticky je možné prohlásit, že Ameriku (a svět) čeká viditelný obrat od Obamovy klimatické politiky. Bojovat se bude o to, jak prudký tento obrat bude.

Autor pracuje jako konzultant a specialista pro energetické projekty agentury HATcom.

Úvodní fotografie: Michael Vadon, Flickr