Kam uložit zachycené emise CO₂? Německé plány naráží na limity Severního moře

Prakticky využitelná kapacita německé části Severního moře pro dlouhodobé ukládání zachycených emisí CO₂ může být výrazně nižší, než naznačují teoretické geologické odhady. Zjištění přichází v době, kdy se v Nizozemsku rozběhl dosud největší evropský projekt zachytávání emisí CO₂ z průmyslu.

Studie Öko-Institutu zpracovaná pro německou agenturu pro životní prostředí UBA upozorňuje, že při plánování domácí infrastruktury pro projekty zaměřené na zachytávání a ukládání emisí skleníkových plynů (CCS) nebude rozhodující pouze kvalita geologických struktur pod mořským dnem. Podstatná část perspektivních oblastí je totiž vymezena pro ochranu přírody, rozvoj mořských větrných parků či vojenské účely.

Nezbytný nástroj pro dekarbonizaci průmyslu

Německá vláda zařadila CCS mezi nástroje potřebné pro dosažení klimatické neutrality do roku 2045 a technologii označuje za nezbytnou. Nová zpráva však naznačuje, že politické rozhodnutí podpořit ukládání uhlíku samo o sobě nezajistí dostatek realizovatelných lokalit.

Autoři studie doporučují považovat CCS za krajní řešení pro zbytkové emise, které nelze odstranit jinými postupy. Takový přístup míří především na průmyslové procesy, kde zůstává dekarbonizace technicky nebo ekonomicky obtížná, nikoliv na plošné prodlužování provozu fosilních zařízení.

Vedle kapacity bude pro německé projekty rozhodující i společenská přijatelnost. Zpráva požaduje komplexní řízení bezpečnosti a rizik, robustní monitoring a včasné transparentní zapojení veřejnosti při výběru lokalit. Právě souběh těchto podmínek může výrazně prodloužit přípravu infrastruktury, která má sloužit více průmyslovým regionům zároveň.

Nizozemsko otevřelo dosud největší evropské zařízení

Praktický význam přeshraničních řešení ukazuje projekt společnosti Yara ve Sluiskilu v nizozemské provincii Zeeland, který byl spuštěn 7. září jako největší evropské zařízení pro zachytávání uhlíku. Zařízení norského producenta hnojiv má od roku 2026 zachytávat a zkapalňovat až 800 tisíc tun CO₂ ročně.

Zachycený CO₂ má být přepravován k norskému kontinentálnímu šelfu, kde bude uložen přibližně 2,6 kilometru pod mořským dnem. Přepravu a ukládání zajistí společnost Northern Lights, společný podnik Equinoru, TotalEnergies a Shellu, přičemž projekt má během 15 let zachytit zhruba 12 milionů tun CO₂.

Evropská unie nadále počítá s využitím CCS jako s jedním z nástrojů pro dosažení klimatické neutrality do roku 2050, zejména v chemickém průmyslu, cementárenství a dalších odvětvích bez dostupných nízkouhlíkových alternativ. Nizozemský projekt proto není jen jednotlivou investicí, ale testem obchodního modelu založeného na propojení průmyslového zdroje, lodní či potrubní přepravy a zahraničního úložiště.

Česká republika zůstává ve fázi přípravy

V Česku se na možnost ukládání CO₂ zaměřuje projekt CO2-SPICER, na němž spolupracují také norští odborníci a který zkoumá využití vytěžených ložisek ropy a plynu na jihovýchodní Moravě. Česká geologická služba současně připravuje projekt CORE s potenciálem ukládání CO₂ ve východní části republiky.

Stát sice rozvoj těchto technologií zařadil do akčního plánu, domácí strategie však zatím stojí hlavně na transformaci energetiky a přírodním zachytávání uhlíku. Soukromý sektor je převážně ve fázi analýz.

Pro české firmy proto může být podstatnější než rychlost vzniku domácího úložiště schopnost napojit se na vznikající severomořské přepravní a skladovací řetězce. Německá zkušenost zároveň ukazuje, že ani příznivá geologie automaticky neznamená dostupnou kapacitu.