Studie: Německé vodíkové úspěchy, zpoždění a budoucí výzvy

Německo, evropský průkopník vodíkových iniciativ, se na konci roku 2024 ocitlo v nejisté politické situaci. Listopadový rozpad koaliční vlády SPD, FDP a Zelených vyvolal obavy, že by mohl zpomalit klíčové reformy. Vodíkový sektor je přitom pro Německo zásadní součástí plánu na dekarbonizaci průmyslu a energetiky. V této souvislosti přinesl Oxfordský institut pro energetická studia bilanční zprávu o stavu německého vodíkového sektoru, která analyzuje čtyři klíčové oblasti: spotřebu, výrobu, import a infrastrukturu.

Spotřeba

Německo je největším evropským spotřebitelem „šedého“ vodíku vyráběného ze zemního plynu, který plánuje nahradit čistšími alternativami. Vláda usilovně podporuje transformaci průmyslu prostřednictvím významných dotací a podpůrných mechanismů. Společnost Thyssenkrupp Steel Europe například získala přímou vládní dotaci ve výši 550 milionů eur a až 1,45 miliardy eur ve formě podmíněných plateb na urychlení využívání obnovitelného vodíku při výrobě oceli.

Přestože vláda vynakládá značné prostředky, vysoké náklady na obnovitelný vodík zůstávají pro průmysl významnou překážkou. Klíčovým mechanismem je inovativní systém klimatických rozdílových smluv (Climate Contracts for Difference, CCfD), který firmám pokrývá dodatečné náklady spojené s udržitelnějšími technologiemi.

Tyto podpůrné nástroje jsou však komplikované a jejich plný potenciál zatím není využíván. Výzvou do budoucna bude zjednodušení těchto mechanismů a implementace evropské směrnice RED III, která by mohla stimulovat investice tím, že zavede jasné požadavky na využití obnovitelného vodíku v průmyslu.

Výroba

Německo si klade za cíl instalovat 10 GW nové výrobní kapacity elektrolyzérů do roku 2030, ale současná realita těmto ambicím neodpovídá. Z podpořených projektů dosáhlo rozhodnutí o realizaci (Final Ivestment Decision, FID) pouze něco přes 1 GW kapacity, což představuje pouhých 10 % plánovaného objemu. Největší projekty, jako je RWE v Lingenu a EWE v Emden, získaly významnou podporu z evropského programu IPCEI (Important Projects of Common European Interest).

Navíc se zpožďují klíčové iniciativy, jako je podpora systémově významných elektrolyzérů a offshore elektrolyzéry, které měly zajistit flexibilitu elektrického systému. Pilotní aukce pod Evropskou vodíkovou bankou by mohly přinést stabilnější provozní podporu pro nové projekty, ale i zde se potýká Německo s konkurencí zemí, jako jsou Portugalsko nebo Finsko, které mají výhodnější podmínky pro výrobu vodíku díky levnějším obnovitelným zdrojům energie.

Import

V oblasti importu Německo přijalo v červenci letošního roku dlouho očekávaný plán, který předpokládá, že dvě třetiny potřebného vodíku budou muset být dováženy. Vodíková strategie poskytuje široký rámec, ale chybí jí konkrétní časový harmonogram a nové finanční prostředky.

Systém H2Global, vlajkový projekt na podporu importu vodíku a jeho derivátů, začal letos přinášet první výsledky. V červenci byl podepsán kontrakt se společností Fertiglobe, která bude dodávat obnovitelný vodík z Egypta ve formě čpavku. Nicméně plány na dovoz čelí významným překážkám.

Norská společnost Equinor letos zmrazila projekt vodíkového plynovodu do Německa kvůli nízké poptávce po nízkouhlíkovém vodíku, což byl projekt s potenciální kapacitou 10 GW, který mohl pokrýt až 30 % německé poptávky do roku 2038. Dále se zpozdil i projekt propojení vodíkových sítí s Dánskem, který byl odložen na rok 2031.

Infrastruktura

V potrubní infrastruktuře dosáhlo Německo letos největšího pokroku. Schválený plán na výstavbu 9 040 km vodíkových potrubí počítá s náklady téměř 19 miliard eur, přičemž 56 % této sítě vznikne konverzí stávajících plynovodů. Prvních 500 km má být dokončeno do konce roku 2025, zejména díky konverzi části plynovodu Opal.

Na druhou stranu zaostává výstavba terminálů pro přímý dovoz vodíku. Přístavy jako Brunsbüttel a Hamburg plánují zařízení pro čpavkové krakování nebo terminály pro tekutý vodík, ale žádný z projektů ještě nedosáhl rozhodnutí o realizaci (FID).

Podobně jsou na tom i plány na skladování vodíku. Německo plánuje mít do roku 2030 kapacitu 6,1 TWh, což pokryje předpokládanou poptávku, ale do roku 2035 bude potřeba kapacita až 17,9 TWh, což naznačuje značný deficit. Zajištění finanční podpory a odstranění regulačních překážek tak zůstává klíčovou výzvou.

Závěr

Závěrem lze říci, že navzdory politickým a ekonomickým výzvám zůstává Německo lídrem evropské vodíkové strategie, ale jeho ambice budou záviset na schopnosti nově vznikající vlády reagovat na klíčové otázky, jako je jasné zavedení evropské směrnice RED III, zrychlení rozvoje infrastruktury a skladovacích kapacit či zajištění efektivní podpory pro domácí výrobu a import.

Budoucí úspěch německé vodíkové transformace bude také podmíněn přizpůsobením se makroekonomickým vlivům, které ovlivňují náklady na výrobu obnovitelného vodíku, a pokračujícím inovacím v podpůrných mechanismech, jako jsou například klimatické rozdílové smlouvy a evropská vodíková banka.