EU a USA podepsaly obchodní dohodu, ale energetika zůstává otazníkem

Na evropské straně je označována jako politická dohoda obnovující stabilitu a předvídatelnost pro občany a podniky na obou stranách Atlantiku. Na straně americké jako velkolepý triumf v podobě monumentální obchodní dohody prezidenta Trumpa. Řeč je o nedávno uzavřené transatlantické dohodě o clech a obchodu. Co tato dohoda znamená pro energetiku?

"Zajištění spolehlivého přístupu ke kritickým zdrojům energie a dodávkám orientovaným na budoucnost. EU má v úmyslu nakupovat od USA zkapalněný zemní plyn, ropu a jaderné energetické produkty v předpokládané hodnotě 750 miliard USD (cca 700 miliard EUR) v příštích třech letech. To přispěje k nahrazení ruského plynu a ropy na trhu EU," uvádí se v oficiálním prohlášení Evropské komise.

Na první pohled se může zdát, že jde o dohodu, která výrazně posiluje energetickou bezpečnost Evropy. Na druhý pohled lze však vycítit americkou vypočítavost a na třetí nezbytnou podmínku k zachování importních cel na vyjednané patnáctiprocentní hranici. Jenže energetická doložka v sobě skrývá řadu otazníků.

První a nejdůležitější háček spočívá v tom, že investice nejsou pro členské státy EU ani jednotlivé společnosti nijak závazné. Zjednodušeně řečeno, EU nemůže nikoho nutit k nákupu energie z USA, stejně jako Trump nemůže nutit americké výrobce k prodeji do Evropy.

"Není to závazné. Je to slib," uvedl Erik Brattberg, expert na Evropu z think-tanku Atlantic Council.

Zadruhé, dohoda zmiňuje předpokládanou hodnotu 750 miliard amerických dolarů. Ve zbývajících třech letech mandátu prezidenta Trumpa se tak jedná o 250 miliard každý rok. Podle dat společnosti Kpler ale EU nakoupila v loňském roce z USA ropu, zkapalněný zemní plyn, zkapalněný ropný plyn a uhlí dohromady za zhruba 80 miliard dolarů ročně – tedy více než třikrát méně, než se nyní předpokládá.

Tato skutečnost navíc koliduje s realitou na americké straně. Produkce fosilních paliv v USA stagnuje a výhled do blízké budoucnosti dokonce naznačuje útlum. Aby americké firmy mohly pokrýt tak ambiciózní objemy, musely by odklonit své dodávky z jiných odbytišť, například z Asie či Latinské Ameriky, což by bylo logisticky i ekonomicky velmi složité.

Další rozpor přináší evropská snaha o diverzifikaci. EU si dlouhodobě klade za cíl nespoléhat na jediného dodavatele. Již nyní více než polovina energetických dovozů směřuje do EU z USA.

"Je velmi nereálné, že by Evropa dovážela výhradně z USA," uvedl Mathieu Utting, analytik společnosti Rystad Energy.

A konečně klimatické cíle EU. Zvýšený dovoz ropy z USA totiž není v souladu s evropskou strategií snižování emisí a postupného útlumu fosilních paliv. EU se zavázala k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 a významná část členských států už nyní investuje do obnovitelných zdrojů a elektrifikace. Navíc kapacity evropských rafinerií v posledních letech klesají, což zpochybňuje reálnou možnost zpracovat velké objemy americké ropy bez dodatečných investic do infrastruktury, které by šly proti současným trendům dekarbonizace.

Závěrem, dohoda, prezentovaná jako posílení transatlantické energetické bezpečnosti, vyvolává řadu otázek. Nejen ohledně reálné uskutečnitelnosti deklarovaných objemů, ale také vzhledem k dlouhodobým závazkům EU v oblasti klimatu a energetické transformace. Namísto jasného vítězství se může ukázat spíše jako kompromis plný podmínek a nejistot, což může vést k potenciálnímu budoucímu konfliktu mezi Washingtonem a Bruselem.