Domů
Názory
Pár úvah o elektroenergetice po pařížské klimatické konferenci - 1. část

Pár úvah o elektroenergetice po pařížské klimatické konferenci - 1. část

Obsah tohoto článku nebyl zpracován ani upravován redakcí webu oEnergetice.cz a článek nemusí nezbytně vyjadřovat její názor.

V posledních letech jsem se dost zabýval úvahami o možnostech zajištění energetických potřeb nejen v České republice a případných rizicích, která v této oblasti hrozí. Nedávno jsem také začal pracovat v nově ustavené energetické komisi Akademie věd. Proto jsem se zájmem sledoval jednání a výsledky Klimatické konference COP 21 v Paříži. A snažil jsem se je posoudit se svými představami o různých možnostech cesty k nízkoemisní energetice.

I proto jsem se nedávno zúčastnil besedy pořádané organizací STUZ, která se věnovala právě zhodnocení výsledků této konference z české strany. Řada panelistů na ní se konference v Paříži přímo zúčastnila. Ať už se jednalo o osoby velmi blízké zelenému ideologickému aktivismu, jako je Martin Bursík, nebo osoby s realističtějším pohledem, shodovali se ve dvou základních ohledech. Jednak v tom, že pozitivně hodnotili shodu na nutnosti dramatického snížení emisí skleníkových plynů, které by zaručilo, že se globální klimatická teplota nezvýší o více než 2˚C a ještě lépe méně než o 1,5˚C. A dále, že marginalizovali možnosti jaderné energetiky přispět k tomu cíli a, alespoň podle mého názoru, nedokázali předložit žádnou realističtější vizi, jak k nízkoemisní energetice dospět. Nedokázali také ukázat reálný plán, jak by co nejefektivněji a v co nejvyšší míře mohla ke snížení emisí přispět Česká republika. Proto jsem se v následujícím textu pokusil utřídit své znalosti a představy v této oblasti.

Panelisté při besedě o výsledcích klimatické konference v Paříži, kterou pořádal organizace STUŽ (zdroj stránky STUŽ, fotograf Jirka DL).

Je potřeba dramaticky snížit produkci oxidu uhličitého za každou cenu?

To, že průmyslové emise zvyšují poměrně dramaticky množství oxidu uhličitého v atmosféře je velice přesně měřeno a spolehlivě prokázáno. I kolegové v Ústavu jaderné fyziky AVČR, ve kterém pracuji, tato měření provádějí a třeba pomocí srovnání poměru různých izotopů uhlíku studují původ uhlíku a jeho transport v životním prostředí. Podrobněji jsem tato měření popsal v několika článcích (zde, zde a zde).

Poměrně dost toho víme i o vývoji množství oxidu uhličitého v historii, i když pochopitelně s daleko menší přesností (podrobněji zde). Také růst globální teploty v minulém a tomto století je dobře potvrzen stále se zpřesňujícími měřeními (podrobněji zde). Značně složitější je už však posouzení velikostí přírodních a antropogenních vlivů na klima a jeho budoucího vývoje. Klimatologické modely se neustále zlepšují a zpřesňují díky pokroku při sledování klimatu, lepšího pochopení řady přírodních dějů a různých klimatických cyklů i rychlého nárůstu výpočetních kapacit. Přesto však v nich je řada dosti značných systematických nejistot.

Kromě nejpravděpodobnějších scénářů pro různý nárůst obsahu oxidu uhličitého je tak i řada těch, které jsou sice méně pravděpodobné, ale i značně odlišné. Opravdu tak není úplně vyloučeno, že antropogenní emise ve vzdálenějším horizontu přispějí k vyrovnání přírodních cyklů a zabrání příchodu nějaké nové doby ledové. Jestliže však připouštím s ohledem na nejistoty našeho poznání toto, tak musím připustit i to, že v rámci nejistot jsou pak i mnohem katastrofičtější scénáře, než jsou ty představované jako nejpravděpodobnější.

Právě proto, že se v oblasti jaderné fyziky zabývám i modelováním a simulacemi, tak vím, jak opatrně je třeba s nejistotami v těchto případech pracovat.

Systém na měření oxidu uhličitého v atmosféře a Oddělení dozimetrie záření Ústavu jaderné fyziky AV ČR.

Je nutné si uvědomit, že právě využití fosilních zdrojů a dostatek energie umožnily dramatické zvýšení životní úrovně obyvatelstva i možností čelit různým katastrofám a řešit jejich následky. Stejně tak, jako nám daly možnost se přizpůsobit a čelit různým změnám v průběhu počasí. Rozvoj technologií a vědy, který by bez nich jen těžko nastal, ostatně umožňuje i studium a pochopení vývoje klimatu. A také nám dává prostředky pro přechod k využití jiných zdrojů a možnosti čelit případným změnám v různých regionech. Vidíme, že sociální kolapsy způsobené právě i nedostatkem zdrojů energie mají řádově větší dopady než i největší průmyslové havárie.

Proto se může ukázat, že méně negativních dopadů bude mít efektivní využití i fosilních zdrojů k nalezení a vybudování opatření, které nám umožní negativním dopadům změn klimatu čelit. Výhodou této varianty je, že tyto prostředky a technologie se nám budou hodit i v případě, že se klima změní z přirozených důvodů. Takže péče o krajinu a posílení její co nejpřirozenější schopnosti hospodařit s vodou, získání odrůd s velmi dobrými užitnými hodnotami a také odolnými vůči, suchu, horku či chladu a škůdcům i příprava efektivních postupů při řešení následků přírodních katastrof je cesta, kterou bychom určitě měli podpořit. A je to určitě lepší řešení, než návrhy k návratu způsobu života k předprůmyslové éře, které se také objevují. Řádové snížení počtu obyvatel, které by to vyžadovalo, by opravdu nemohlo proběhnout humánním způsobem.

Na druhé straně je však jasné, že každé snížení závislosti na fosilních palivech, které nevede k dramatickým rizikům pro stabilitu společnosti, je vítané.

Struktura výroby elektřiny v zemích OECD v roce 2013 (zdroj kniha Fukušima I poté).

Úspěšné cesty k nízkoemisní elektroenergetice

Než se podíváme na to, jaké jsou příklady cesty k nízkoemisní energetice, připomeňme si současný stav. Podle údajů z roku 2013 pocházelo z celkové energetické potřeby 32,9 % z ropy, 30,1 % z uhlí, 23,7 % z plynu 6,7 % z vody, 4,4 % z jádra, 0,9 % z biomasy, 1,1 % z větru a 0,2 % ze slunce. Pro produkci elektřiny to pak bylo z ropy 4,4 %, 41,3 % z uhlí, 21,7 % z plynu, 16,3 % z vody, 10,6 % z jádra a jen 5,7 % z obnovitelných zdrojů (z toho bylo 2,7 % z větru a 0,5 % z fotovoltaiky).

Nejperspektivnějším směrem přechodu od fosilních paliv v dopravě se zdá být její elektrifikace a jednou z nejekologičtějších možností, která umožňuje odstranění emisí spojených se zajištěním tepelné pohody, je také využití elektřiny nebo tepelných čerpadel, které také elektřinu potřebují. Pokud se tak podaří vyřešit nízkoemisnost elektroenergetiky, je do značné míry celková cesta k nízkoemisní energetice a společnosti otevřená.

Kanadská elektrárna Bruce B s reaktory typu CANDU (zdroj Chuck Szmurlo Wikipedie).

V roce 2014 proběhl zcela mimo pozornost zelených organizací historický okamžik. Kanadská provincie Ontario se zcela zbavila uhelných zdrojů v elektroenergetice a i využití plynu při výrobě elektřiny bylo minimální. I když ještě v roce 2003 byla z uhlí čtvrtina elektřiny. Stala se tak příkladem velice úspěšné cesty k nízkoemisní elektroenergetice. Tato cesta byla nastoupena již v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se v Kanadě vybudovala jaderná energetika založená na domácích reaktorech chlazených těžkou vodou typu CANDU. Její dokončení pak probíhalo na přelomu tisíciletí, kdy se představitelé Ontaria rozhodli zajistit téměř úplné odstranění emisí v elektroenergetice.

Jejich „Energiewende“ byla dominantně zajištěna rekonstrukcí stávajících jaderných elektráren s reaktory CANDU, která umožnila zvýšení jejich elektrického výkonu a zajištění prodloužení jejich provozování o další čtvrtstoletí. Jaderné zdroje, Kanada má v současnosti 19 reaktorů s celkovým výkonem 13,5 GWe, se doplnily efektivně využívanými obnovitelnými zdroji, založenými hlavně na vodě a biomase, pro které existuje v Kanadě hodně velký potenciál. V roce 2014 vyrobily jaderné bloky 62 % elektřiny v této provincii.

Ontario je moderní, technologicky vyspělý region s 13,4 miliony obyvatel. To znamená, že jde o ekvivalent státu velikosti Česka či jiných středně velkých států v Evropě. Jasně se tak ukázalo, že pro takové státy existuje efektivní a poměrně rychlá cesta k elektroenergetice úplně bez uhlí a se zanedbatelným podílem fosilních zdrojů.

Ontario však není jediným regionem, který zvolil cestu kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů. Úspěšně tuto cestu realizovaly i Švédsko, Švýcarsko a také Slovensko. Ve všech těchto státech se výborně doplňují právě jaderné a obnovitelné zdroje. Podle konkrétních podmínek daného roku v nich jaderné produkují mezi 40 až 50 % elektřiny. Ve všech těchto státech využívají geografické podmínky ideální pro využívání vodní energie. Na Slovensku je to třeba známá Vážská kaskáda. Ve Švédsku pak mohou využít rozsáhlé lesní hospodaření jako zdroj biomasy a ideální větrné podmínky v řadě míst u mořského pobřeží.

Všechno toto vede k tomu, že využití fosilních zdrojů pro výrobu elektřiny je zanedbatelné nebo velmi nízké. Na Slovensku, které má v současností 87 % elektřiny z nízkoemisních zdrojů (výsledek roku 2014), se situace ještě více zlepší po zprovoznění dvou nových reaktorů jaderné elektrárny Mochovce. Ve Švédsku se přechod k nízkoemisní energetice uskutečnil během zhruba deseti let na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a ve Švýcarsku pak v sedmdesátých letech. V té době klesala produkce oxidu uhličitého v těchto státech o 3 % ročně.

Posledním dokončenou jadernou elektrárnou ve Francii byla elektrárna Civaux, jejíž dva bloky byly spuštěny v letech 1999 a 2000 (zdroj stránky power_technology.com).

Ovšem elektroenergetiku téměř bez fosilních zdrojů se podařilo vybudovat i jednomu z největších evropských států. Francie dokázala v průběhu zhruba deseti let vybudovat jadernou energetiku, která má nyní 58 reaktorů s celkovým výkonem 63 GWe a od začátku devadesátých let produkuje přes 70 % elektřiny v tomto státě. V době jejich uvádění do provozu zde klesaly celkové emise oxidu uhličitého průměrně o 2 % ročně.

Součinnost jádra s obnovitelnými zdroji umožňuje již více než čtvrt století fungování francouzské elektroenergetiky s minimem fosilních zdrojů a tedy i produkce oxidu uhličitého. Velmi vysoký podíl jaderných bloků vede k tomu, že Francie musela využívat reaktory nejen v základním režimu ale i pro regulaci. V praxi tak vyvracely a vyvracejí mýtus, že jaderné reaktory regulovat nemohou.

Je třeba zdůraznit, že na vybudování popsaných nízkoemisních elektroenergetik stačilo jedno desetiletí. Desetiletí stačilo třeba i k tomu, že jaderná energetika v Belgii vybudovaná na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mohla produkovat přes 50 % elektřiny. Švédsko, Švýcarsko a Belgie jsou také příkladem toho, k čemu vedou nastavené priority. Jejich hlavní prioritou je nezvyšování produkce elektřiny fosilními zdroji. I když tedy tyto státy vyhlásily v různých dobách odchod od jádra, tak po zjištění, že by jeho náhradou byly zdroje fosilní, od konkrétních kroků v tomto směru odstoupily.

Naposledy se tomu stalo v Belgii, jak se psalo nedávno i na tomto serveru. A to i v situaci, kdy se tato země u svých jaderných bloků potýkala v posledním roce s řadou problémů.

Hlavním tahounem v nízkoemisní energetice jsou v Německu větrné parky na severu. Ty, které jsou přímo v pobřežních vodách, jsou však zatím menší částí. Na snímku je větrný park Baltic 1. (Zdroj Martin Doppelbauer, Wikipedia)

Neúspěšné (prozatím?) cesty k nízkoemisní elektroenergetice

Z hlediska snižování emisí je příkladem prozatím velmi neúspěšné cesty německá Energiewende. Její základní prioritou je odstavení jaderných bloků a v tomto směru se jí daří stanovené cíle plnit. Výsledkem ovšem je, že i přes intenzivní budování obnovitelných zdrojů je snižování produkce fosilní elektřiny jen velmi pomalé. Zatímco v Ontariu skončili s produkcí uhelné elektřiny, v Německu se patnáct let po zahájení Energiewende v roce 2015 (podle serveru Agora) vyrobilo 42,2 % elektřiny z uhlí.

Německo je tak největším evropským producentem emisí a vysoké emise má i v přepočtu na obyvatele. Nízkoemisní nefosilní zdroje dodaly dohromady pouze 44,1 %, fosilní zdroje pak 55,9 %. Obnovitelné zdroje dodaly 30 % a jaderné pořád ještě 14,1 %. Největší část obnovitelné elektřiny pak dodaly větrné turbíny hlavně u pobřeží, bylo to 13,3 %.

Německo dokončuje jednu uhelnou elektrárnu za druhou. Dostavbou dvou bloků elektrárny Neurath se tato stala druhou největší uhelnou elektrárnou v Evropě po polské elektrárně Belchatów. V minulém roce byly do provozu uvedeny dva bloky uhelné elektrárny Moorburg s celkovým výkonem 1650 MWe a další uhelné bloky se dokončují (více zde).

Nedávno byly spuštěny dva největší a nejmodernější uhelné bloky v Německu. Z elektrárny Neurath se stala druhá největší v Evropě. Nové uhelné bloky nahrazují v Německu ty staré a částečně i jaderné bloky. (Zdroj Von Max Nagel, stránky fotocommunity.de).

V Německu se v posledních letech pozoruje velký přebytek výkonu a tlak na export elektřiny. Je třeba připomenout, že jde o zákonitý projev Energiewende. Jestliže se má maximalizovat produkce větrné a solární elektřiny, musí být v každém tomto zdroji celkový výkon schopný v pro něj dobrých podmínkách pokrýt i celý potřebný výkon. Zároveň však musí být i výkon fosilních bloků, který pokryje celý potřebný výkon v době, kdy nesvítí a nefouká. Na každý potřebný megawatt výkonu tak musí být tři elektrárny, sluneční, větrná a fosilní. Zároveň však část fosilních stabilních bloků musí být v provozu alespoň na část výkonu i v době dobrých podmínek pro sluneční a větrné zdroje, aby udržela stabilitu sítě a dokázaly ji regulovat. Takže velký přebytek výkonu a snaha exportovat přebytečnou nejen obnovitelnou ale i fosilní elektřinu je pro takový systém nutností.

Velice dobře je to vidět na Dánsku, jak bylo nedávno prezentováno i na tomto serveru. Aby docílilo toho, že zde vítr může mít podíl přes 40 % elektřiny z větru, produkuje někdy jen ve větru 135 % svých potřeb. A v té době řada jejich fosilních elektráren stojí nebo jede na minimální výkon. Tedy má nutně velký přebytek výkonu a musí mít možnost přebytečnou elektřinu ve větrné době někam vyvézt. Naopak potřebuje v době bezvětří odněkud tu elektřinu dovézt. Dánská energetická koncepce je založena na velkém přebytku výkonu a zároveň také na intenzivním využívání sousedů.

Na serveru OEnergetice.cz je podrobný popis plánu Energiewende v Německu. Připomeňme si stanovené cíle v podílu nízkoemisní elektroenergetiky. Zvýšení podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na celkové hrubé spotřebě elektřiny na 35 procent do roku 2020, do roku 2030 na 50 procent, do roku 2040 na 65 procent a do roku 2050 na 80 procent. Osobně považuji tyto cíle za nepříliš reálné. I když by se je však Německu podařilo uskutečnit, ani v roce 2050 nedosáhne takového podílu nizkoemisních zdrojů, jaké měly státy zmiňované v předchozí části již před třiceti lety. Cíle ve snížení emisí v elektroenergetice, které se Francii podařilo dosáhnout v jednom desetiletí, nenaplní Německo ani po půl století intenzivní Energiewende.

Úspěšnost Energiewende z pohledu emisí oxidu uhličitého. Od jejího začátku v roce 2000 za patnáct let se podařilo emise oxidu uhličitého snížit pouze o 13 %. To znamená, že ročně se snižovalo průměrně o méně než 1 %. Pro srovnání lze uvést, že během přechodu k nízkoemisní energetice založené na jádře se v zemích jako Francie, Švédsko, Švýcarsko a Belgie snižovaly v daném desetiletí emise o 2 až 3 % ročně. Zatímco Česká republika dosáhne spolehlivě i díky Temelínu poklesu emisí oproti roku 1990 o 40 %, Německu se to s velkou pravděpodobností nepodaří. (Zdroj Agora.)

Základní podmínkou pro zajištění alespoň deklarovaných cílů je postavení potřebných vedení ze severu na jih. Hlavním obnovitelným zdrojem Energiewende jsou a mají být i v budoucnu přímořské větrné elektrárny na pobřeží i v pobřežních vodách na severu. Průmyslové Bavorsko, kterému zatím dodávalo 50 % elektřiny jádro je na jihu. A pro příslušný projekt prvního klíčového vedení velmi vysokého napětí není zatím ani projekt. Proti stavbě se zvedl velmi velký odpor zvláště v Bavorsku. Nakonec se zdá, že se možná překoná slibem, že 80% vedení povede pod zemí. I když i to je s otazníkem. To však znamená značné zvýšení nákladů a i technologických problémů.

Kdy tedy bude příslušné vedení k dispozici, je tak velmi otevřenou otázkou. Určitě to nebude v roce 2022, kdy se odpojí poslední jaderný blok. Je tak velkým otazníkem, jak Bavorsko jaderné zdroje nahradí. Je také otázkou, zda tato situace nepovede ke stěhování průmyslu z jihu na sever ke zdrojům elektřiny. A bude zajímavé sledovat, jak na toto potenciální riziko odchodu průmyslu, který mu zajišťuje vysokou životní úroveň, Bavorsko nakonec při lámání chleba zareaguje.

Bavorsko je velice podobné Česku a pro nás bude ukázkou, jak by následování Německa proběhlo u nás. Obecně bude zajímavé sledovat, jestli se ukáže Německo jako průkopník slepé uličky nebo se mu podaří v oblasti snížení emisí splnit alespoň deklarované, a ve srovnání s francouzskou skutečností jen velmi malé, cíle.

Průběh Energiewende z hlediska emisí oxidu uhličitého v sektoru výroby elektřiny. Zde je vidět, že během patnácti let jejího průběhu zůstaly emise stejné v mezích fluktuací daných průběhem zimy a ekonomického cyklu. Pro srovnání lze uvést, že v zemích jako Francie či Švédsko během jejich „Energiewende“ poklesly v elektroenergetice emise za deset let řádově. (Zdroj Agora).

Článek bude pokračovat druhou částí…

Mohlo by vás zajímat:

Komentáře(17)
Milan Vaněček
13. únor 2016, 08:25

Kolega Wagner ve svých diskusních příspěvcích horuje pro nízkofosilní nebo nízkoemisní energetiku, což je pro něj jaderná energetika. Ta nemá chybu.

Němci, na rozdíl od kolegy Wagnera se rozhodli pro energetiku založenou na obnovitelných zdrojích, což vylučuje jadernou energetiku. To je dle kolegy Wagnera neúspěšná (prozatím?) cesta.

Myslím, že se kolega Wagner mýlí, jako se mýlil již několikrát a též bych chtěl na pravou míru opravit to, co píše o Švýcarské energetice.

Ale jsem rád, že už pochopil, na rozdíl od svých starších článků, že Německá energiewende znamená pro Německo (a okolí) přebytek elektrické energie, ne nedostatek. I to jeho sýčkování o nedostatku, nyní jen v Bavorsku, dopadne podobně. Přece jenom vědecká kapacita Německých ústavů, zabývajících se OZE je nesrovnatelně vyšší než vědecká kapacita jeho ÚJF. A průmyslová kapacita Německa je nesrovnatelně vyšší než ČR.

Ve Švýcarsku skutečně v sedmdesátých letech začali úspěšně přecházet na nízkoemisní energetiku stavbou JE. Ale v 21 století Švýcarsko přechází na energetiku založenou na obnovitelných zdrojích, u nich je to především voda a fotovoltaika. Základní trend ve většině vyspělých průmyslových zemí je to že jako nové energetické kapacity jsou budovány převážně OZE. To platí nejen pro Německo, ale i USA a Japonsko. Čína je jedničkou na světě v kapacitě vybudovaných větrných a fotovoltaických elektráren. Chybou kolegy Wagnera je to, že nevidí (či ignoruje) současné trendy v energetice.

Švýcaři si celostátním referendem zakázali plánovat a stavět jaderné elektrárny. A plánují je nahradit plně pomocí OZE, po skončení jejich životnosti. Jen v tom je rozdíl mezi nimi a Němci. Švýcaři jsou přesvědčeni, že jejich JE doslouží do cca 50 let celkové životnosti, Němci nevěřili JE zvláště ve východní části země (a nyní mají přímé zkušenosti po 20 letech demontáže prvé JE, jak je to obtížný a velmi drahý proces. A to ještě trvalé uložení vyhořelého jaderného paliva nebylo realizováno nikde na světě).

Vladimír Wagner
13. únor 2016, 10:58

Pan Vaněček patří k těm, kterým nejde o racionální a smysluplnou diskuzi, ale o ideologické bušení. Ale o tom se nemá cenu rozepisovat, to může každý posoudit srovnáním třeba i tohoto textu mého článku a příspěvku pana Vaněčka. Všude píši, že je třeba využívat všechny zdroje a to podle toho, v jakých podmínkách to má být. V některých místech a za některých podmínek může vést využití plynového i uhelného zdroje k ekologičtějšímu řešení než nízkoemisní zdroj. A jak každý vidí v tom mém článku, tak nepreferuji žádný zdroj, jen tvrdím, že nízkoemisní energetiku nelze zajistit bez využití jádra. Musí jít o kombinaci obnovitelných a jaderných zdrojů. To stejné jsem tvrdil třeba i o tom Švýcarsku. A také jsem zmínil, že vzhledem k antijaderným kampaním by Švýcarsko chtělo odstoupit od jádra. Jen se zjišťuje, že to nejde, tak u něj zůstává. Jen bych si dovolil opravit některé ideologické fabulace pana Vaněčka. Jak jsem psal, už v těch sedmdesátých letech musela být nízkoemisní energetika postavena na kombinaci obnovitelných a jaderných zdrojů. V té době dominantně jádro a voda. Pane Vaněčku, využití vodních zdrojů není ve Švýcarsku otázka až 21. století :-) Právě naopak. Řada existujících vodních elektráren ve Švýcarsku i Rakousku by se už v současnosti se změnou přístupu k ekologii nepostavila. Velká problematičnost stavby nových vodních zdrojů je jedním z důvodů, proč Švýcarsko zůstává tak silně u jádra a proč v Rakousku (na rozdíl od nás) emise CO2 stoupají a Rakousko je v tomto ohledu jedním z největších hříšníků v EU.

Pokud se týká Německa, pane Vaněčku prosím nepište nesmysly, které jsou navíc lehce dohledatelné a prokazatelné. V článku, který jsem psal těsně po Fukušimě a rozebírám dopady rozhodnutí o energetice v Německu, je situace popsána téměř přesně taková, jak ji nyní pozorujeme (viz zde http://www.osel.cz/5700-jak-ovlivni-fukusima-elektroenergetiku-v-evrope.html - popis stavu v Německu). Jen se řada problémů ukázala být ještě dramatičtějšími. Jak si každý může přečíst, tak jsem psal, že Německo má dostatek kapacit, aby jak výkonem tak produkcí naplnilo své potřeby (dostatek starých fosilních zdrojů a nové se stavěly). Jen jsem zdůrazňoval, že dopad bude v tom, že emise budou větší než by mohly být (jak dokumentuji na obrázku v článku, emise CO2 z elekroenergetiky i přes intenzivní budování fotovoltaiky a turbín zůstávají stejné), Německu budou dominovat fosilní a větrné zdroje, část jaderných zdrojů bude nahrazena fosilními a podíl fosilních a větrných bude záviset na rychlosti výstavby vedení vysokého napětí. A také, že poroste cena elektřiny. A hlavně pro pana Vaněčka zdůrazňuji, že myslím reálnou cenu, která musí být zaplacena a dolehne na spotřebitele (pan Vaněček je totiž schopen se ohánět tím, že cena na v podstatě zlikvidovaném trhu je nízká i záporná a cena OZE je na ní nulová). Připomeňme, že celkový doplatek EEG byl v roce 2015 v Německu 22 miliard EUR a v příštím roce bude zhruba podobný. K tomu je třeba přidat rostoucí ceny za síťové služby, jejichž náročnost se zvyšuje. A pokud jsem psal, že bude mít Německo problémy s nedostatkem, a také přebytkem :-), tak to bude v obdobích daných počasím a také regionálně. A to se také potvrdilo. Ovšem takové nuance, stejně jako u té ceny, pan Vaněček nerozlišuje.

Velice seriozní a racionální přehled současného stavu Energiewende je v prvním čísle časopisu Energetika od Tomáše Ehlera z velvyslanectví ČR v Berlíně (Perspektivy německé energetiky - Quo vadis, Energiewende). Je tam spousta faktů a i dobře analyzovaných. Zároveň si z nich každý může udělat svou analýzu. Vřele jej doporučuji.

Před těmi pěti lety jsem sice čekal, že s výstavbou vedení budou problémy, ale že po pěti letech se ještě nerozhodne ani o tom, kudy přesně povede a jak se postaví, jsem vzhledem k tomu, jak je pro Německo kritické, nečekal. Stejně tak jsem čekal spíše, že plyn v Německu vytěsní uhlí. To, že tomu bude naopak, jsem opravdu neočekával. V tom jsem se mýlil. Z hlediska ekologie a emisí je, a nejspíše i bude, Energiewende větší průšvih, než jsem předpokládal.

Já osobně se chci účastnit racionálních a smysluplných diskuzí, kde se předkládají fakta a každý si může utvořit vlastní názor. Posouzení, které z textů, mé nebo pana Vaněčka, toto přáni splňují si každý může udělat sám.

Milan Vaněček
13. únor 2016, 13:56

Pane kolego Wagnere,

Můžeme diskutovat stručně a bez osobních útoků.

Ve své poznámce pod Vaším článkem jsem uvedl dvě tvrzení:

Před lety jste tvrdíval, že Německo bude mít nedostatek elektrické energie, když bude zavírat jaderné elektrárny a nahrazovat je OZE. Jsem rád, že nyní přiznáváte, že Německo “problémy“ vyřešilo a je významným exportérem elektrické energie. Teď tvrdíte, že jen Bavorsko bude mít problémy. Moje proti-tvrzení je, že se budete opět mýlit.

Se Švýcary spolupracuji ve fotovoltaice přes 25 let (publikace, přednášky, doktorandi, společné patenty). Proto se mě vždy dotkne, když někdo zamlžuje, jaká je situace ve Švýcarsku a snaží se mě poučovat jako laika, který zemi nezná a neprožil tam mnoho let. Situace je přesně taková, jak píši a to Vaše „sdělení“ o Švýcarsku už ani nechci hodnotit.

Vladimír Wagner
13. únor 2016, 17:42

Víte pane Vaněčku, dal jsem sem odkaz na první můj článek, který rozebíral situaci v Německu po Fukušimě a výhled pro její elektroenergetiku. Každý tak může posoudit tehdejší mé odhady. A posoudit pravdivost Vašich tvrzení o mých názorech. Nemá cenu to více rozebírat.

Mýlil jsem se pouze v tom, že jsem předpokládal, že důraz na snížení emisí bude v Německu mnohem intenzivnější a pokles ceny emisních povolenek nebudou tak dramatické. Z toho důvodu jsem predikoval rychlejší zavírání starých uhelných bloků a snahu o snižování produkce ve fosilních blocích (u nich spíše tlak na provoz plynových bloků), které v souběhu s odstavováním jaderných bloků povede ke snížení exportu německé elektřiny. To se opravdu nestalo. Bohužel z hlediska emisí a ekologie probíhá Energiewende ještě hůře, než jsem předpokládal.

Vážený pane Vaněčku, jestliže dobře znáte situaci ve Švýcarsku, tak byste měl vědět, že dominantní část vodních elektráren se tam postavila v minulém století a ne v 21. století.

Milan Vaněček
13. únor 2016, 18:04

Pane kolego Wagnere,

naučte se číst text a pak už mě nebudete muset poučovat Vaší poslední větou.

Vladimír Wagner
13. únor 2016, 20:12

Pane Vaněčku, dovolím si připomenout pár čísel. V roce 2013 vyrobily ve Švýcarsku 58 % elektřiny vodní elektrárny, 39,3 % jaderné. Fotovoltaické elektrárny 0,8 %. Právě jsme si připomněli, že dominantní část vodních elektráren a jaderných bylo postaveno poměrně hluboko před koncem minulého století. Pochopitelně v tomto století se sice podařilo rekonstrukcemi zvýšit výkon u jaderných i vodních, ale to je jen menší příspěvek. A shodli jsme se, že výstavba nových velkých přehrad je asi nepříliš reálná.

Takže teď bych Vás poprosil, kdybyste mi vysvětlil, svou větu: "Ale v 21 století Švýcarsko přechází na energetiku založenou na obnovitelných zdrojích, u nich je to především voda a fotovoltaika." Jak intenzivní toto přecházení založené na fotovoltaice je, když po prvních třinácti letech dospělo do stavu, kdy fotovoltaika produkuje 0,8 % elektřiny? A jak je reálná náhrada 40 % podílu elektřiny z jádra a za jak dlouho?

Milan Vaněček
14. únor 2016, 08:11

Pane kolego Wagnere,

Vysvětlím Vám to polopatě:

….. Ale ve 21 století Švýcarsko přechází na energetiku založenou na obnovitelných zdrojích (prvá část mé věty) – Ano, je to tak. Švýcaři mají demokracii a berou ji vážně. Referendem před pár lety si stanovili svoji energetickou koncepci (ne že pár samozvaných se sejde…). Ta zní: chceme čistou energii z obnovitelných zdrojů. Jeden OZE mají již od 19 století (my také, vodní energie je známá již velmi dlouho, stejně jako větrná). Druhý OZE je nový, high tech, je to fotovoltaika.

Váš bezemisní zdroj – jaderná elektrárna je pro ně nyní, po celosvětových zkušenostech, zdroj potenciálně špinavý, s nevypočitatelnou pravděpodobností radioaktivní emise v případě havarie a s nikde na světě neexistujícím trvalým úložištěm silně radioaktivního jaderného odpadu.

Chtějí čisté OZE, jsou demokratický, technicky vyspělý stát, tak je dostanou. Není to technický problém instalovat několik GW výkonu ve fotovoltaice během jednoho roku a čím později je instalujete, tím je investice levnější (to je obrovský rozdíl ve srovnání s JE).

…, u nich je to především voda a fotovoltaika (druhá část mé věty, oddělená čárkou). - Voda jako nejvýznamnější čistý a obnovitelný zdroj u nich funguje už staletí. Co se týče nové fotovoltaiky, jejich sousedi, bezjaderní Italové během krátké doby již vyrábějí (výsledky za rok 2015) 7,8% elektrické energie z fotovoltaiky. Co se týče větrných elektráren, ve Švýcarsku jich moc neuvidíte, na rozdíl od Německa.

Už jste to pochopil?

Pane mladší kolego, měl by jste se spíše věnovat své vědecké činnosti, místo propagandě a politice. S demagogií daleko nedojdete.

Vladimír Wagner
14. únor 2016, 08:39

Pane Vaněčku, podle demokratického hlasování měly být ve Švédsku už dávno všechny jaderné bloky odstaveny a nahrazeny OZE. Jenže prostě energetika, přírodní a fyzikální zákonitosti se neřídí i tím nejdemokratičtějším hlasováním toho nejdemokratičtějšího spolku. Já jsem uvedl konkrétní čísla o využití fotovoltaiky ve Švýcarsku. Zároveň jezdím jak do Itálie tak i do Švýcarska. Možná Vy to nevidíte, ale já ano, že je hodně velký rozdíl mezi potenciálem pro fotovoltaiku ve slunné Itálii s poměrně velkými volnými plochami na vhodných místech a Švýcarskem o hodně dále na severu a s příslušnou geografií a rozložením osídlení. Víte, on ten náš průser s fotovoltaikou vznikl právě tak, že před poslanci, kteří energetice nerozumí, vystupovali podobní odborníci, jako Vy, kteří tvrdili, budu Vás citovat: "Chceme čisté OZE, jsme demokratický, technicky vyspělý stát, tak je dostaneme. Není to technický problém instalovat několik GW výkonu ve fotovoltaice během jednoho roku." Jen nedodali ten konec s cenou, který jste teď dodal, protože už víte, jak to nejen u nás ale třeba i v Německu dopadlo. Ale Vy jste v té době nic takového ve svých vystoupeních také nedodával. Víte, kdo se snaží držet faktů a kdo je demagog, si čtenář může posoudit sám.

Vladimír Wagner
14. únor 2016, 09:17

Ještě bych si dovolil dodat k Vašemu údaji o Itálii to, že bezjaderná Itálie 62 % své produkce elektřiny získává z fosilních paliv. A to ještě musí 13 % svých potřeb elektřiny dovážet z jaderné Francie a Švýcarska.

Milan Vaněček
14. únor 2016, 10:32

Zase máte stará čísla, odhaduji tak rok 2013. Čísla z roku 2015 jsou jiná. Fotovoltaika v Itálii silně roste. Sledujte současnost a trendy, nežijte ze starých dat.

Vladimír Wagner
14. únor 2016, 18:39

Cituji Vás pane Vaněčku: "Italové během krátké doby již vyrábějí (výsledky za rok 2015) 7,8% elektrické energie z fotovoltaiky." Má tedy ohledně fotovoltaiky pan Vaněček stará čísla? Mimochodem u té fotovoltaiky se to v Itálii za poslední dva roky zase tak moc nezměnilo. Ano, například mezi rokem 2014 a 2015 došlo ke vzrůstu o 0,8 procentního bodu. Je fajn, že v Itálii, kde jsou pro slunce opravdu dobré podmínky a navíc se tam často užívá klimatizace, která má největší spotřebu v době kdy slunce svítí, se používá fotovoltaika více. Takže, jen tak dále. Tam jsou opravdu jiné podmínky než ve Švýcarsku. Ale s těmi 62 % fosilní výroby a 14 % dovozené elektřiny to opravdu moc neudělá a v tom se opravdu za poslední roky nic moc nezměnilo.

Milan Vaněček
14. únor 2016, 10:42

Zase ty stejný fráze, před lety jsem slyšel podobné: bez jádra budeme svítit loučemi,

tedˇzase...."Jenže prostě energetika, přírodní a fyzikální zákonitosti se neřídí i tím nejdemokratičtějším hlasováním toho nejdemokratičtějšího spolku"... Vy si opravdu myslíte, že rozumíte fyzice polovodičů lépe než já??? A lépe než elita Německé vědy??? Takové výkřiky si nechte až budete někde na pivu.

Co se týče toho spiknutí všehoschopných následkem čehož musíme zaplatit 500 miliard za fotovoltaiku (naši úředníci ERÚ vypsali nejvyšší ceny za instalace FV na polích a lukách na světě pro rok 2010, kdy cena FV dramaticky klesla, takže jsme za tento rok obsadili 1. místo na světě v instalovaném výkonu na obyvatele) a vláda a poslanci opozice nebyli schopni na pád cen FV reagovat.... dál to raději nekomentuji.

Frantisek Heczko
8. únor 2016, 11:41

naprosto přesné a perfektní vidění energetiky

Jan Veselý
13. únor 2016, 15:06

Četl jsem tu úvahu a má několik, na první pohled ne moc viditelných, chyb. Zmiňované "jaderné země" (Francie, Švédsko, Belgie, Švýcarsko, apod.) ten přechod na jadernou elektroenergetiku před 40 lety započaly kvůli naprosto jiným důvodům než byla nějaká ochrana klimatu. Byla to kombinace snahy o odstranění závislosti elektroenergetiky na ropě (resp. mazutu) po ropných šocích (Francie), snahy o zlepšení kvality ovzduší, tj odstranění emisí SO2,NOx a PMx (Švédsko, Švýcarsko), a víry, že jednou bude jaderná energie "too cheap to meter", že to je technologie budoucnosti.

Je charakteristické, že výše zmíněné země vlastně zaujímají podobné stanovisko. Budou současné jaderné elektrárny držet "ve formě" dokud to bude technicky a ekonomicky smysluplné, ale nové stavět nehodlají (po ostudě jménem Flammanville už nic neplánují ani ve Francii) a budou je postupně nahrazovat kombinací OZE a vyšší efektivity nakládání s elektřinou. Žádná ze zmíněných zemí nehodlá jadernou zůstat trvale. Ani po 40 letech osobní, a věřím, že pozitivní, osobní zkušenosti.

A chtěl bych připomenout, že třeba černouhelná elektrárna Moorburg má fakt vysokou účinnost a je kogenerační (nahradila starou uhelnou teplárnu). Navíc je od počátku koncipovaná jako pološpičkový zdroj, tj. fakticky díky nižším provozním nákladům vytlačí z kšeftu staré, dožívající uhelné elektrárny, které jsou pro toto používány teď. To znamená, že tahle elektrárna fakticky snižuje emise CO2. Chápu, že v Ontariu jsou na tom líp, mají na to vodní elektrárny, ale Bavoři a Švábové jsou dost proti tomu, aby se zaplavovala alpská údolí. A měrné emise CO2 má na úrovni elektráren plynových. Takové elektrárny budou fajn na těch posledních 10% výkonu, který se pro ně očekává po roce 2050.

Ta "neúspěšná" Energiewende už metastázuje do světa a dokázala to, co se jaderné energetice nikdy nepovedlo, fakticky zmrazila výstavbu nových uhelných elektráren ve světě a vše nasvědčuje tomu, že 100+100 GW/rok v solárních a větrných elektrárnách nebude vůbec problém. Má to jednu nezanedbatelnou výhodu, nemusíte se je bát prodávat ani svému nejhoršímu geopolitickému nepříteli.

Vladimír Wagner
13. únor 2016, 17:17

Pane Veselý, ovšem nikde v mém rozboru se neříká, že by proces zavádění jaderných a obnovitelných elektráren v sedmdesátých letech byl veden snahou o snížení emisí CO2. V té době se ještě o boji s CO2 ani neuvažovalo. Důvody byly právě ty, které uvádíte. To, co podle mě ovšem tyto události ukazují (bez ohledu na to, proč k nim došlo), je možnost dospět kombinací jaderných a obnovitelných zdrojů k nízkoemisní energetice v relativně velmi krátké době (zhruba deseti let).

V době začátku jaderné energetiky se vyskytly různé i extrémnější názory a objevil se i Vámi citovaný výrok o ceně jaderné elektřiny „too cheap to meter“. I když je třeba říci, že to byly výroky spíše reklamní a v tomto duchu přehnané. Většina odborníků zastávala i tehdy názor, že vždy bude potřeba mít kombinaci různých zdrojů a elektřina vždy bude mít své náklady. Tyto extrémní výroky se spíše podobaly výrokům Vaším a pana Vaněčka, že cena solárních a větrných zdrojů bude neustále klesat a všechnu spotřebu již brzy zajistíme pouze z OZE. A vybírat právě tyto jednotlivé extrémní výroky pro dokumentaci té doby je nepříliš smysluplné. Ono se ten přehnaný optimismus, který se nenaplnil, velice podobá dnešnímu Vašemu přehnanému optimismu ve fotovoltaice a větru. A alespoň podle mého názoru se ani ten nenaplní.

Víte, bohužel společnost racionálně neposuzuje pozitivní a negativní zkušenosti. A zeleným aktivistům se díky velice úspěšné a efektivní kampani podařilo ve veřejnosti vyvolat úplně jiný dojem, než je reálný stav. A veřejnost rozhoduje i o cílení politiků. To je důvod toho, co se děje okolo jádra ve Francii, Švédsku a Švýcarsku.

Jestliže Vám nevadí emise CO2 a nepovažujete za nezbytně nutné jejich potlačení, tak Vám německé uhelné bloky pochopitelně nemusí vadit a nemusí Vám vadit, že ještě v roce 2050 bude Německo mít stále 20 % elektřiny z fosilních zdrojů a ani v té době se ve snižování emisí v elektroenergetice nedostane na úroveň, kde byla Francie již v osmdesátých letech minulého století. Ale těm, kteří se obávají klimatických změn z průmyslových emisí CO2, by to asi jedno být nemělo.

Jan Veselý
14. únor 2016, 10:38

Fakt by mě zajímalo odkud pramenní ta obludná moc zelených aktivistů vzhledem k jaderné energetice, když vůči uhelné energetice, chemické výrobě, prasárnám v zemědělské produkci, apod. jsou úspěchy jejich snah dost omezené. Třeba výstavba, zde rozebírané, uhelné elektrárny Moorburg byla pro Vattenfall strašidelně náročným správně-administrativním martyriem následovaným soudními spory s Bundem. A dnes stojí. Proč není to samé nikdo ochoten podstupovat v případě jaderných elektráren?

Tak si říkám, jestli nakonec nemají pravdu kritici jaderné energetiky s poukazováním na to, že jaderné elektrárny jsou technologie, kterou hlavně zabíjí negativní zkušenostní křivka, kdy každá další výstavba JE je dražší než ta předchozí. Žádný investor se prostě nežene to technologie charakteristické překračováním nákladů a zpožďováním výstavby (viz aktuálně Flammanville, Olkiluoto a Mochovce).

U větrných a solárních zdrojů se aspoň ví, že jsou rok od roku levnější a není žádný objektivní důvod proč by měly zdražovat. A jejich hlavní problém spočívá v tom, že pokud si ukrojí vetší kus spotřeby, tak se elektroenergetika bude muset provozovat jinak. Jinak než bylo v kraji zvykem.

Milan Vaněček
14. únor 2016, 13:17

Naprostý souhlas. A hlavně slunce, vodu a vítr má každá země. A nemusí kvůli tomu bojovat o zdroje ropy ..........

Komentáře pouze pro přihlášené uživatele

Komentáře v diskuzi mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud ještě účet nemáte, je možné si jej vytvořit na stránce registrace. Pokud již účet máte, přihlaste se do něj níže.

V uživatelské sekci pak můžete najít poslední vaše komentáře.

Přihlásit se