Německý kancléř Scholz v Africe: Nová geopolitická aréna?

Němečtí lídři zahájili v neděli, respektive v pondělí, návštěvu afrického kontinentu. Pro kancléře Olafa Scholze je to již třetí návštěva za dobu působení ve funkci, přičemž cílem nynější cesty jsou země Nigérie a Ghana. Zatímco Scholz jedná v západní Africe, německý prezident Frank-Walter Steinmeier navštíví východnější část Afriky, konkrétně Tanzanii a Zambii. Předmětem návštěvy je posílení ekonomických vztahů, především těch energetických. Vysoký potenciál spolupráce a kontext nedávného světového dění naznačuje, že Berlín potřebuje Afriku více než kdy dříve.

Německo dříve silně spoléhalo na energetické partnerství s Ruskem, což bylo podpořeno i vzniklou infrastrukturou. Od vypuknutí konfliktu na Ukrajině však bylo nuceno přehodnotit svoji pozici a přeorientovat se mnohem globálnějším směrem. Afrika v tuto chvíli pro Německo představuje velmi důležité pole působnosti, přičemž Nigérii německý kancléř označil za klíčového partnera v regionu, co se ekonomického i politického charakteru týče.

Německo je odběratelem nigerijské ropy, nicméně pomýšlí i na další nerostné bohatství, které nejlidnatější země kontinentu skýtá. Jedním z důvodů návštěvy je totiž i kancléřovo lobby pro dodávky zemního plynu, jejichž realizaci by si přála četná podnikatelská delegace, která jej doprovází. Německé finance by tak mohly významně napomoci podinvestovanému energetickému sektoru. V neposlední řadě má Německo zájem i o zásoby minerálů, po kterých je dnes také silná poptávka, jmenovitě se jedná o nikl, mangan a lithium.

Fosilní paliva, OZE i vodík

Současné dění tak dává jasně najevo, že se vzájemný vztah mezi evropskými a africkými zeměmi mění. Vztahy se stávají mnohem komplexnějšími, kdy se již nejedná o čistě rozvojovou spolupráci zahrnující energetickou chudobu. V poslední době stále častěji vidíme nadstavbu v podobě energetické diplomacie či technologické spolupráce.

Německo je zde dobrým příkladem, přičemž je zajímavé sledovat dva, do jisté míry, protichůdné směry, kterými se ubírá. Prvním je již v krátkosti naznačený směr fosilních paliv a příležitost využití afrických trhů s ropou či zemním plynem. Druhý směr představují obnovitelné zdroje a enormní potenciál, který africké prostředí pro solární či větrnou energii nabízí. K tomu se v poslední době přidaly africké iniciativy o produkci vodíku.

Právě vodík může být vhodným ukazatelem nově komplexních a ambivalentnějších vztahů. Německo na jednu stranu vidí ve vodíku cestu, kterou se vydat v rámci svého dekarbonizačního úsilí. Neváhá proto investovat do rozsáhlých projektů v rámci produkce zeleného vodíku v Jižní Africe či Namibii. Na druhou stranu investuje i do projektů jako je HyAfrica, jehož cílem je zhodnotit sociálně-ekonomický dopad zdrojů přírodního (bílého) vodíku. Výzkum probíhá v perspektivních regionech Maroka, Mosambiku, Jižní Afriky a Toga, přičemž je posuzován scénář jeho nasazení jako zdroje energie pro místní komunity. Vodíková revoluce by tak mohla znamenat propojení globálního severu s jihem.

Budoucnost vztahů je nejistá

Africký kontinent se stává novou geopolitickou arénou, jejíž pozornost rozhodně neuniká žádné ze světových velmocí. Poptávka po africkém nerostném bohatství nepochybně ještě vzroste, společně s ní i pozornost směrem k samotným zemím.

Nicméně vyvstává otázka, zda zúčastněné strany dojdou k vlastnímu porozumění, nebo zůstane vztah omezený na pouhý import – export. Jinými slovy, budou světové mocnosti brát v potaz oboustranně výhodné dohody, nebo se Afrika stane pouhým objektem zájmu? Žádoucím ideálem by v tomto případě mělo být vytvoření hodnotového řetězce, který bude profitabilní pro všechny zúčastněné.