Jak nejlépe přepravovat zelený vodík?

Evropská unie má velké plány v oblasti zeleného vodíku. Ten chce nejen sama vyrábět, ale i dopravovat ze zemí mimo EU. Doprava a provoz zásobníků vodíku ale nejsou jednoduchou záležitostí, která je mimo jiné velmi energeticky náročná.

Plán Evropské unie RePowerEU stanovuje cíl evropské produkce čistého vodíku na 10 milionů tun do roku 2030. Import ze zemí mimo EU má být do roku 2030 rovněž na úrovni 10 milionů tun ročně. Ačkoli mnozí o dosažitelnosti cílů pochybují, další se začali plně soustředit na import vodíku do Evropy. Rozhodnutí, jaký nosič pro dopravu využijí, je důležitým aspektem takového projektu, jak shrnuje server Energypost.

Náklady klíčové pro životnost projektu

Náklady na přepravu vodíku závisí na velikosti projektu a vzdálenosti přepravy. Větší projekty mají tendenci mít nižší náklady, ačkoli toto neplatí u všech projektů. Vzdálenost je klíčovým faktorem při potrubní přepravě (náklady stoupají se vzdáleností), u námořní přepravy tvoří 70-90 % nákladů terminály (vydávání plynu a skladování).

Hlavní možnosti přepravy

Zpravidla je vodík využíván v plynném skupenství, pro jeho efektivní přepravu je však třeba jej přeměnit do vhodné formy a poté zpětně na vodík. Existují čtyři hlavní možnosti pro přepravu vodíku: amoniak, kapalný vodík, kapalné organické nosiče vodíku (LOHC) a doprava stlačeného vodíku přes specializované potrubí (v úvahu přichází i využití plynárenské přepravní soustavy a prokázání vodíku skrz záruky původu).

Amoniak je jednou z možností pro přepravu vodíku, která je nejčastěji citovaná jako škálovatelná ve větším měřítku. Je atraktivní pro různé velikosti projektů a vzdálenosti díky nízkým přepravním nákladům. Hlavním nákladem u amoniaku je pak jeho přeměna zpět na vodík.

Přeprava kapalného vodíku je náročná, jelikož kapalný vodík vyžaduje kryogenní teploty (-253°C), což je velmi nákladné. Zkapalnění spotřebovává 30-36 % energie obsažené vodíku. Kapalný vodík je atraktivnější alternativou přepravy především pro větší projekty.

Kapalné organické nosiče vodíku jsou deriváty ropy, které mohou reagovat s vodíkem. Jsou atraktivní především pro menší projekty a nejsou náročné na drahé technologie.

Specializovaná potrubní soustava je další možností pro přepravu velkých objemů. Provozní náklady jsou nízké, ale konstrukce je finančně a časově náročná. Evropa plánuje stavbu tzv. Evropské vodíkové páteře , v plánu jsou i stavby regionálních sítí.  Evropa nadále pracuje na usnadnění pravidel pro snadnější přepravu vodíku.

V případě, že zařízení může pro potřeby výroby tepla využívat mix zemního plynu a vodíku, je ve hře i smísení vodíku v existující plynárenské síti a prokázání jeho využití přes záruky původu, podobně jako to funguje u záruk původu na elektřinu.

Náklady jsou prozatím velmi vysoké

Hlavní cesty, jak snížit cenu čistého vodíku, jsou především úspory z rozsahu, které vedou ke snížení nákladů všech kroků v hodnotovém řetězci. Dále se jedná o větší dostupnost zařízení na výrobu vodíku, včetně těch na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Obchod s vodíkem bude také z velké části definován geopolitickými vztahy a obecně politickou podporou. To by mohlo vést k přemístění tohoto průmyslu do míst s nízkonákladovou výrobou elektřiny z obnovitelných zdrojů.