Jak z „flexibilního připojení" udělat standard? Německý developer představil vzorovou smlouvu pro baterie

Německý vývojář velkých bateriových úložišť Green Flexibility zveřejnil vzorovou smlouvu, která má standardizovat takzvané flexibilní smlouvy o připojení (Flexible Connection Agreement, FCA). Ty dnes umožňují připojit úložiště i v přetížené síti výměnou za to, že provozovatel může v kritických chvílích omezit jeho výkon. Problém je, že každá taková dohoda se sjednává zvlášť a míra omezení se liší případ od případu, což komplikuje financování projektů. Cílem vzorové smlouvy je proměnit tyto individuální dohody v opakovatelný a předvídatelný rámec. V zemi, kde na připojení čeká přes několik stovek GW baterií, může jít o víc než firemní iniciativu — jde ale zatím o návrh jednoho z hráčů, nikoli o závazný standard.

Flexibilní připojení je pragmatickou odpovědí na jeden z nejpalčivějších problémů evropské energetiky, kterým je nedostatek volné kapacity v distribučních sítích. Místo aby projekt roky čekal na posílení sítě, připojí se rychleji s tím, že provozovatel soustavy může jeho výkon v určitých situacích dočasně omezit. Rozsah problému je v Německu enormní: podle analýz obchodníka enspired evidovali tamní provozovatelé sítí do začátku roku 2026 žádosti o připojení zhruba 720 GW bateriových úložišť, což odpovídá přibližně devítinásobku ročního maxima spotřeby země. Síť takový nápor nedokáže vstřebat a řada projektů naráží na limity a čelí víceletým odkladům.

Snaha o předvídatelnost

Zásadní není samotný koncept flexibilního připojení, ten v Německu existuje, ale snaha o jeho standardizaci. Dosud se každá FCA sjednává bilaterálně a míra omezení i podmínky se liší podle konkrétního provozovatele sítě a jednotlivé smlouvy. Pro developery i banky z toho plyne obtížně ocenitelné riziko: výnos úložiště závisí na tom, jak často a jak výrazně bude jeho výkon omezen, a to není předem jasně dané. Financování velkých projektů se přitom opírá o stabilní a předvídatelné příjmy, takže tato nejistota prodražuje kapitál nebo projekty rovnou brzdí.

Vzorová smlouva má tuto mezeru zaplnit tím, že nabídne opakovatelný rámec s předvídatelnými pravidly — a věřitelům tak známé a srovnatelné podmínky. Green Flexibility staví na vlastní zkušenosti: tvrdí, že uzavřela vůbec první flexibilní smlouvu o připojení v Německu, a její koncept připojení a provozu nazvaný REGIOlink zahrnuje portfolio modelů od dynamických až po standardizované způsoby připojení baterií. Podstatou má být regionálně uzpůsobené, síti prospěšné řízení namísto rigidních kapacitních limitů.

Jak to funguje v praxi, ukazuje takzvaná „zásuvka pro dodávku" (feed-in socket), kterou firma realizuje s regionálním distributorem LEW Verteilnetz. V bavorském Balzhausenu se distributor zavázal připojit tři úložiště, tři fotovoltaické elektrárny a větrný park o celkovém výkonu 126 MW k jedinému přípojnému bodu dimenzovanému na 80 MW. Protože jednotlivé zdroje nedodávají špičkový výkon ve stejný okamžik, umožnila tato kombinace zvýšit efektivně využitelnou připojovací kapacitu zhruba o 60 %, a to bez posilování sítě.

Co může smlouva změnit na trhu

Pokud se standardizace uchytí, mohla by posunout flexibilní připojení z pozice nouzového řešení do role běžného a „bankovatelného" nástroje. To by zrychlilo připojování úložišť, zjednodušilo jednání s provozovateli sítí a zlepšilo přístup projektů k financování. Přínos by nebyl jen komerční — rychlejší integrace baterií pomáhá zmírňovat přetížení, omezovat odstavování obnovitelných zdrojů a tlumit cenové výkyvy.

Namístě je ovšem obezřetnost, a to hned ze dvou důvodů. Green Flexibility není nezávislý regulátor, ale developer a takzvaný nezávislý poskytovatel flexibility, za nímž stojí investor Partners Group s vkladem kolem 400 milionů eur. Zveřejnění vzorové smlouvy je proto i způsobem, jak nastavit tržní standard podle vlastního konceptu. To samo o sobě není nic špatného — praxi často posouvají aktivní hráči, ale výsledná podoba pravidel by měla vzejít ze shody provozovatelů sítí, regulátora i dalších vývojářů, aby nešlo o standard šitý na míru jednomu subjektu. Druhým rizikem je, že by se z výjimečného omezování mohla stát běžná praxe a flexibilní připojení by nahradilo skutečné posilování sítě.

Evropský rámec: užitečný nástroj, ne náhrada za síť

Flexibilní smlouvy o připojení mají v Německu oporu v zákoně o obnovitelných zdrojích (EEG, §8a) a v energetickém zákoně (EnWG, §17), který zahrnuje i spotřebitele, flexibilní zdroje a velká samostatná úložiště. Provozovatelé přenosových soustav navíc letos zavedli takzvaný model zralosti projektů, jímž přidělují připojení velkým bateriovým projektům a snaží se odlišit reálné záměry od spekulativních žádostí. To je problém, který dobře znají i české distribuční společnosti.

Téma přesahuje hranice Německa. Podle asociace Energy Storage Europe uvázlo v evropských frontách na připojení přes 1 700 GW obnovitelných a hybridních projektů, přičemž přetížení je nejsilnější právě v Německu. Asociace v pozičním dokumentu z konce roku 2025 doporučuje reformu připojovacích procedur, prioritní „pruhy" pro úložiště a další zdroje schopné podpírat síť, dobře navržené flexibilní smlouvy o připojení a zveřejňování map dostupné kapacity sítě.

Zároveň varuje, že FCA mají být přiměřené, technologicky neutrální a časově omezené, nemají nahrazovat tržní redispečink a jejich používání by měli regulátoři pečlivě hlídat, aby zůstaly cíleným nástrojem, a nikoli běžnou praxí. Vzorová smlouva, která by tyto principy naplňovala, může být užitečná; standardizace, která by z omezování udělala normu, už méně.

I pro Česko je téma aktuální. Tuzemskou obdobou FCA je takzvané negarantované připojení, které distributoři zavedli pro nové fotovoltaické elektrárny — provozovatel může omezit výrobu až o 5 % ročního objemu bez náhrady. Zároveň i české sítě čelí náporu žádostí: generální ředitel ČEZ Distribuce nedávno upozornil, že smlouvy o připojení existují pro zhruba 18 GW solárních projektů, zatímco reálně připojeny jsou přibližně 3 GW, a že rezervovaná kapacita se stává investičním aktivem bez ohledu na to, zda projekt vznikne.

Otázka, kterou německá vzorová smlouva otevírá, je proto relevantní i u nás: jak flexibilní a negarantovaná připojení navrhnout tak, aby urychlila výstavbu, zůstala férová a financovatelná a přitom se nestala tichým nástrojem, jak trvale omezovat nové zdroje místo posilování sítě.